O Václavu Klausovi si můžeme myslet cokoliv, ale nelze mu upřít, že disponuje uceleným souborem názorů, které bychom mohli popsat jako „světonázor“ nebo ideologii. I když je pravda, že mezi tímto světonázorem a Klausovou politickou praxí vždy existovala propast, v teoretické rovině Klaus málokdy zklamal. Každý, kdo pravidelně studoval jeho názory, ví, co si Klaus myslí o celé škále věcí.
I proto bylo možné, aby nový předseda Občanské demokratické strany Mirek Topolánek mluvil o „klausismu“ jako o jakémsi ideovém dědictví Klause či dokonce o oficiální ideologii ODS, která Klause přežije. Byl to právě ucelený soubor názorů, který Klaus má, co spolu s jeho osobní autoritou přetvořilo ODS v ideový monolit.
Klaus tak věděl dobře, co říká, když mluvil o „odéesovském myšlenkovém schématu“. Toto schéma je totožné s tím, co Topolánek nazval „klausismem“.
Kdyby Klaus také vždy dělal v praxi to, co teoreticky deklaroval, byl by „klausismus“ nyní skutečně snadno použitelný, neboť každý průměrný člen ODS soubor Klausových názorů na všechno možné důvěrně zná.
Potíž spočívá v tom, že skutečným „klausismem“ bylo nikoliv to, co Klaus říkal, ale co v praxi dělal. A to se mohlo od teoretických deklarací hodně lišit. Pokud by se tedy nové vedení ODS chtělo řídit „klausismem“, má před sebou vážné dilema. Kdyby se řídilo „klausismem“ v podobě Klausových teoretických názorů, bude na hony vzdáleno Klausově politické praxi. Vlastně by popřelo Klause jako politika.
Kdyby se naopak chtělo řídit „klausismem“ coby návodem k praktickému politickému konání, potřebovalo by zase mít Klause neustále po ruce. „Klausismem“ totiž bylo vždy právě to, co se nakonec Klaus z nějakého naprosto pragmatického popudu rozhodl skutečně udělat. Ideologický „klausismus“ by tak například mohl znamenat mobilizaci proti levicovému nebezpečí, zatímco praktický „klausismus“ nějakou novou opoziční smlouvu s tímto nebezpečím.
Topolánek a spol. se ale prozatím evidentně rozhodli, že se budou řídit „klausismem“ teoretickým—mínus Klausův ambivalentní „ano i ne“ postoj k Evropské unii. I to ale bude těžké, protože nejviditelnějším ideologem mezi předáky ODS je nyní Jan Zahradil–politik, který snad nejvíce ze všech lídrů ODS vystupuje v médiích.
Jaký je jeho světonázor? Rozhodně ne tak jasný jako Klausův. Zahradil je volnomyšlenkář, ale zvláštního ražení. Tíhne k onomu křídlu tzv. liberálních stran v Evropě, v nichž poslední liberální věcí, která v nich zůstala, je slovo „liberální“ v jejich názvu. Jinak jsou některé docela nahnědlé, důsledně protievropské, xenofobní.
V politické praxi je Zahradil stejně ohebný jako Klaus. Když pochopil, že jediná možnost, jak dostat Klause na Hrad, je přímá volba prezidenta, klidně oznámil, že ODS účelově změnila svůj názor právě kvůli Klausovi. Když navzdory jeho
protievropskému brblání průzkumy nepřestávají ukazovat, že naprostá většina voličů ODS, chce vstoupit do EU, je nyní rozhodně pro vstup do EU, navzdory tomu, že vše co o EU říká, naznačuje, že on sám do ní nechce.
Jinými slovy: Zahradil ne vždy skutečně chce to, co říká, že chce. Jeho strana prý bude pro vstup do EU, ale občanům bude vysvětlovat hlavně „nevýhody“ vstupu! Zřejmě proto, aby nebyli po vstupu náhodou zklamáni. Ostatně sám Zahradil mluví už léta jen o nevýhodách EU.
Pokud jde o politický utilitarismus, Zahradil se Klausovi podobá. Pokud ale jde o celkový pohled na svět, není mu žádnou konkurencí. Jinak řečeno, Klaus po sobě zanechává „klausismus“, zatímco Zahradil zatím nabízí jen „zahradilovštinu“. Což je taková zvláštní směs nacionalismu, protiněmeckých výpadů, zapšklého osočování politických soupeřů a českého provincialismu.
Topolánek se bude muset rychle rozhodnout, jak se ze „zahradilovštinou“ vypořádá. Dokud totiž fungovala jen ve stínu Klause, nepůsobila ODS velké škody, protože zraky příznivců byly upřeny na Klause.
Když ale nyní z Klause zbývá už jen „klausismus“, „zahradilovština“ vystupuje do popředí. Pro ty tradiční voliče ODS, kterým nejsou zrovna sympatičtí Heiderovi Svobodní, nemusí být tento posun k „zahradilovštině“ po chuti a strana by mohla začít ztrácet voliče.
6. 1. 2003