Je skličující pozorovat, s jakou lehkostí dokáže český komentátor označit jako veskrze nezajímavé dílo, které se stalo předmětem vášnivých intelektuálních diskusí na celém světě–tak jak to učinil Petr Fischer v recenzi knihy Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk (LN, 8.2. 2003). O Fukuyamově teorii o vítězství liberální demokracie coby jakémsi hegelovském vyvrcholení dějin si můžeme myslet cokoliv, jenom ne to, že jde o dílo, které je neinspirativní a napsané jakýmsi filozofickým nedovzdělancem.
Totální odmítnutí Fukuyamy prozrazuje bohužel více o úrovni intelektuální diskuse v české kotlině než o samotném autorovi. Kritik se nám snaží především sdělit, že svět je mnohem složitější, než jak jej vidí Fukuyama, a naznačuje nám tedy nepřímo, že on, tedy kritik je vlastně vzdělanější než nedovzdělaný světoznámý politolog. Bohužel tento typ argumentace, který je u nás dosti rozšířený, je jen další formou českého provincialismu. Namísto, abychom dílo poctivě, a s určitou pokorou, analyzovali a ukázali jeho silné stránky i jeho slabiny, snažíme se udělat z autora hlupáka.
Celá záležitost je o to trapnější, že recenze Fukuyamova díla se dočkáváme až třináct let poté, co byl publikován článek, z něhož pak vzešla samotná kniha. Trapné je to proto, že zatímco na Západě bouřlivá diskuse Fukuyamova díla dávno odezněla, český kritik–namísto toho, aby tuto diskusi (které se účastnili nejznámější politologové a filozofové naší planety) nějak reflektoval–nám raději povýšeně oznámí, že například ve srovnání se Spielbergovým filmem A.I.-Umělá inteligence je Fukuyamovo „dílko“ (!) „směšnými hrátkami malého chlapce“.
Fischer se dopouští i několika dalších laciných zjednodušení. Tak zaprvé, Fukuyama nevidí liberální demokracii jako „konečné řešení“, jak v urážlivé narážce na nacistickou ideologii naznačuje už sám název článku. Právě Fukuyama varuje (koneckonců ve shodě s chlapeckými filmovými hrátkami Spielberga), že člověk jako živočišný druh může brzy být nahrazen bytostmi, které díky rozvoji vědy a umělé inteligence pomůže sám stvořit. Je mu samozřejmě jasné, že by se také změnila forma vlády.
Je typické, že čeští kritici dokáží rozmetat třináct let staré „dílko“, aniž by se namáhali zasadit kritiku do širšího kontextu, například dalších autorových děl. Pravděpodobně je neznají.
Fischer ironizuje Fukuyamovu teorii jako zjednodušující „radostnou eschatologickou zvěst“ o správnosti liberálně demokratického modelu. Ve skutečnosti Fukuyama svou „zvěst“ důkladně problematizuje a o „konečnosti“ jeho řešení nemůže být řeči. Fischer nám také sděluje, že Fukuyama nabízí „jednoduché“ vidění ve světě, který je „skrz naskrz komplikovaný“. Že by si komplikovanosti světa nebyl Fukuyama vědom? Každý, kdo je obeznámen s filozofií, náboženstvím, sociologií a exaktními vědami (zejména astrofyzikou, mikrobiologií a genetickým inženýrstvím), tak jako Fukuyama, jistě ví, že svět je komplikovaný.
V politickém uspořádání lidských vztahů ale svět až tak komplikovaný není. Lidstvo zatím poznalo v podstatě různé variace a odstíny dvou typů situace: svobody a nesvobody. Fukuyama netvrdí nic jiného, než to, že díky rozvoji vědomostí, materiálního bohatství, vzdělání, atd., lidstvo směřuje od systémů vesměs nesvobodných k systémům svobodným. Zatím nejúspěšnějším výrazem svobodných systémů je liberální demokracie. Takové sdělení může znít triviálně, ale jak ukazuje historie lidstva, triviální vůbec není.
Fischer naznačuje, že Fukuyamova vize je jen „rubová konzervativní tvář zidelogizovaného marxismu.“ Ve skutečností je jeho vize vším možným, jenom ne jakousi verzí marxismu. Opírá se totiž o zkušenost, nikoliv o utopii. Jediné, co má Fukuyama s Marxem společného, je to, že oba vycházejí z Hegela. Hegeliánem byl ale také náboženský filozof Teilhard de Chardin. Je jeho vize planetární civilizace, která směřuje ke splynutí s Bohem, také verzí marxismu?
Fischer se pouští i do mne, coby prý „největšího českého čtenáře a vykladače Fukuyamy“. Říká, že propaguji myšlenku „urychlení dějin“ a uvedení fukuyamovské teorie do praxe, protože svět je ohrožen jadernými zbraněmi. Ve skutečnosti ve své stati o urychlování dějin ve prospěch demokracie, jsem pouze konstatoval, že fukuyamovsky (spíše než huntingtonovsky) vidí svět někteří lidé okolo George W. Bushe.
Moje podpora myšlence, že je třeba odzbrojit a následně se pokusit zdemokratizovat režimy, které jsou nebezpečím pro celý svět, není nikterak fukuyamovská. Vidím tento úkol jako zcela pragmatický závod o čas, jako zásadní bezpečnostní cíl. Jestliže se nepodaří včas odstranit režimy, které nás ve jménu náboženských a jiných idejí chtějí zničit, a které jsou dnes schopny získat zbraně hromadného ničení (které také mohou poskytnout teroristům), může nás čekat velmi brzo skutečná Apokalypsa.
10. 2. 2003