V hodnoceních domácích politických výkonů Václava Havla zůstává poněkud stranou zájmu jeho zásadní příspěvek do diskuse o povaze demokracie. Také se vytrácí skutečnost, že mnohé, co Havel o demokracii řekl nebo napsal, bylo výsledkem produktivní myšlenkové konfrontace s Václavem Klausem.
V osobách Klause a Havla se střetly dva základní koncepty demokracie–liberalismus a komunitarismus. Zatímco liberalismus klade důraz na autonomii jedince a na individualismus, komunitarismus zdůrazňuje občanskou angažovanost, občanské ctnosti a solidaritu. Jde o spor, který zásadně ovlivňuje naše chápání svobody a tedy i demokracie.
Alexis de Tocqueville napsal už v první půli 19. století, že jedinec je tím nejhorším nepřítelem občana. Občan je člověk, který usiluje o své blaho skrze blaho obce, kdežto jedinec je v záležitostech, jako jsou veřejné zájmy, obecné blaho, nebo spravedlivá společnost, skeptický a opatrný.
Růst individualismu, který akcentuje sebestředného jedince na úkor angažovaného občana, je podle Tocquevilla nebezpečím pro demokracii.
Současný kanadský filozof Charles Taylor ve své knize „Etika autenticity“ vyvozuje z růstu individualismu chmurné závěry. Podle něj rostoucí individualismus, doprovázený tím, co už Max Weber popsal jako instrumentalizaci rozumu, vede ke ztrátě morálních horizontů, ztrátě smyslu, a nakonec ztrátě svobody. Tocqueville už před sto padesáti lety varoval před „mírným despotismem“.
Ve společnosti, v níž jsou jedinci „uzavřeni v osamělosti svých srdcí“, se jen málokdo bude chtít podílet aktivně na vládě lidí sobě samým. „Mírný despotismus“ nemusí vyústit v tyranii. Vláda si může zachovat demokratickou podobu s pravidelnými volbami. Ve skutečnosti však bude vše řízeno „nesmírnou protektorskou mocí“, o níž budou izolovaní jedinci pramálo rozhodovat. Podle Tocquevilla je jedinou obranou výrazná politická kultura, v níž je oceňována občanská participace na různých úrovních činnosti vlády a také v dobrovolných sdruženích. Taylor zase vyzývá k obnovení etické občanské autenticity na úkor lhostejného individualismu a instrumentálního rozumu.
Čteme-li tato slova, slyšíme Havla. Jeho opakované vzývání občanské společnosti není ničím jiným než varováním, že bez aktivního občanství demokracie nutně zdegeneruje do nesvobody nebo nějaké „mírné despocie“. Tento úkol byl přitom od začátku ztížen tím, že komunistický režim naprosto zničil pojem občanství; skládal se převážně z lhostejných jedinců. Soukromá sféra byla zcela kolonizována sférou veřejnou, reprezentovanou všemocným státem.
Snaha o kolonizaci veřejného prostoru soukromými zájmy (tedy jedinci, nikoliv občany), byla tedy samozřejmě první logickou reakcí na dobu totality. Václav Klaus zde sehrál důležitou roli, protože jeho liberální vize byla tou nejpřímější cestou. Jenomže se tak dělo a děje v době, kdy v rozvinutých demokraciích, jak varují někteří teoretici, jako jsou Zygmunt Bauman, Gilles Lipvetsky nebo Robert Putnam, dochází k druhému extrému. Jak říká například Bauman, „soukromé“ kolonizuje veřejný prostor, vytlačuje a vyhání vše, co nelze beze zbytku vyjádřit jazykem privátních starostí a cílů. Lipovetsky dokonce mluví o éře prázdnoty, lhostejnosti a kolektivního narcisismu. Putman pak přímo o hrozivém úpadku občanské společnosti v dnešních USA.
Veřejný prostor se vyprazdňuje a je ponechán na pospas politikům a virtuální realitě. Jak říkají Bauman a Taylor, žijeme v době, kdy novináři zaplňují zlověstně prázdný veřejný prostor virtuálními přízraky, s jejichž pomocí se snaží vyvolat falešnou morální paniku ve společnosti, která je vlastně lhostejná, a která se řídí instrumentálním rozumem zbaveným širší morální vize.
Přesně toto je hlavní smysl Havlových opakovaných varování o nebezpečném samopohybu industriální civilizace. Jeho opakované vzývání morálky v politice a občanské společnosti je pak pokusem vrátit tělu demokracie krevní oběh–jak trefně poznamenal Tomáš Halík.
Už z tohoto důvodu je Havel blíže konceptu tzv. deliberativní demokracie než schumpeterovskému institucionalizovanému střetávání zájmů, o kterém, jako o podstatě demokracie, hovoří často Klaus. Americký koncept deliberativní demokracie, k níž má blízko i koncept diskursní etiky Jürgena Habermase, má v českém prostředí kořeny v Masarykově „demokracie je diskuse“, tedy v jednom proudu českého humanismu.
Existence této tradice je důležitá, protože strukturovaná demokratická diskuse, která se pracně snaží hledat konsensus, je základním předpokladem pro znovuosídlení veřejného prostoru občany.
Aniž by vždy vycházeli z teoretických zdrojů, Havel i Klaus významně pomohli české společnosti v hledání správného modelu demokracie. Těžko bychom našli jinou zemi, kde se mezi dvěma nejvyššími politiky vedl tento typ diskuse. V praxi, zdá se, se nakonec jejich dva odlišné koncepty začínají protínat v podobě kompromisu. A to je koneckonců zcela v souladu s tím, k čemu dospívají i současní přední teoretici liberalismu a komunitarismu.
Hospodářské noviny – 13. 2. 2003