Volba prezidenta rozhodne o vývoji české domácí politiky i o zahraničně-politickém postavení země na roky dopředu. Ačkoliv veškerá pozornost médií je nyní upřena na „neznámého“ Jana Sokola, na něhož jsou vylévány kbelíky narychlo posbírané špíny, mnohem větší pozornost si zaslouží Václav Klaus.
Zvolení Sokola by totiž nijak výrazně nezměnilo domácí politickou konstelaci a zahraniční politiku země. Klausovo prezidentství by znamenalo zásadní obrat.
Sokol by reprezentoval pokračování procesu, který nastartoval Vladimír Špidla, když se odvrátil od klientelských poměrů vytvořených opoziční smlouvou. Zvolení Sokola by silně zvýšilo šance Špidly nejen udržet při životě současnou vládní koalici, ale také obhájit pozici předsedy na březnovém sjezdu ČSSD.
Obé by mělo své logické důsledky. Pokračovala by vláda levého středu, v níž korektivní úlohu hrají středoví lidovci a pravicoví unionisté. Pokud by chtěl Špidla tuto vládu udržet při životě, musel by v nějaké formě vyjít vstříc volání zejména unionistů po reformách státních financí. V zahraniční politice by pak pokračovala orientace na Evropskou unii spíše než na Spojené státy.
Zvolení Václava Klause by naopak vyvolalo vládní krizi (neboť by ukázalo, že vládní koalice je v zásadních věcech neschopná prosadit svou vůli) a zároveň by velmi oslabilo šance Špidly na vítězství na sjezdu ČSSD. Především by ovšem umožnilo postupný návrat politických a ekonomických sil, které reprezentovala v minulém období čtveřice Klaus-Miloš Zeman-Miroslav Šlouf-Vladimír Železný.
A protože Železného Nova TV úporně pracuje na legitimizaci KSČM, na níž zvolení Klause (poté, co nebyl zvolen Zeman) závisí, přidal by se k opozičně-smluvní čtveřici také Miroslav Grebeníček. Jinými slovy: zvolení Klause by silně posílilo ODS, KSČM a zemanovskou část ČSSD a mohlo vyústit ve zvrat současného politické konstelace v jejich prospěch.
V zahraniční politice by zvolení Klause mělo též viditelné dopady. Na rozdíl od předešlého prezidenta Václava Havla, který byl ctěn jak v USA tak v Evropě, Klaus nemá skutečné přátele nikde. Ve strukturách Evropské unie, jakož i v ve většině členských zemí, ho vnímají kriticky kvůli jeho euroskeptickým postojům. Američané pro změnu Klause vidí v negativním světle kvůli jeho postojům během bombardování Jugoslávie před třemi lety, stejně jako kvůli jeho opatrnickým postojům vůči možnému zásahu v Iráku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Klausova ODS má v této věci mnohem jasnější stanovisko, které Američané oceňují.
Klausovo mezinárodně-politické postavení není o mnoho lepší, ani pokud jde o naše sousedy. V Německu a Rakousku se nesmazatelně zapsal předvolební proti-sudetskou hysterií, v níž si skvěle notoval s KSČM a Milošem Zemanem.
Na Slovensku je vnímán jako politik, který coby jediný vrcholný představitel v Česku, měl slova porozumění pro Vladimíra Mečiara. Poláci Klausovi zase nikdy nezapomněli jeho „zásluhy“ o oslabení višegrádské spolupráce.
S Klausem v čele by Česká republika těžko hledala přátele. To by Klausovi pravděpodobně nijak nevadilo. Českou republiku by nejraději viděl v podobě poměrně izolovaného ostrůvku, který by se měl bránit náporům multikulturní společnosti (to jest imigrace a hlubší evropské integrace) a starat se především o sebe. Pokud bude Česká republika v EU, měla by bojovat ze všech sil proti prohlubování integračních procesů.
Nejprve by ovšem občané České republiky museli schválit členství v EU v referendu. Klaus v pozici prezidenta by se stal nejviditelnější moderátorem diskuse v kampani před referendem. Zatímco by nejspíše otevřeně nepřešel na pozice těch, kteří budou nabádat občany, aby hlasovali „ne“, jistě by nevynechal jedinou příležitost, aby na EU nenechal nitku suchou. To by pak mohlo v rozhodování občanů hrát důležitou roli.
25. 2. 2003