Pehe: Co si má člověk představit pod pojmem „věčnost“? Naše
představivost nestačí na věčnost v čase ani na věčnost jako boží
existenci mimo čas a bez prostor. Jsou neuchopitelné, nemyslíš?
Halík: Ano, když začneme přemýšlet o věčnosti, tak náš rozum,
naše imaginace a i náš jazyk dostávají závratˇ. Otázku po definici
věčnosti je nejlépe možné zodpovědět poukazem na její principiální
nezodpověditelnost: Věčnost je právě to, co z principu nelze definovat,
protože nemá „finis“, žádnou hranici.
Na druhé straně sama otázka po věčnosti prozrazuje touhu člověka, který
žije v konečnosti, po tom, co tento stav přesahuje. Přemýšlet o
věčnosti už určitým způsobem znamená transcendovat naši omezenost. To,
že víme o naší konečnosti, už samo odkazuje k tomu, že přinejmenším je
myslitelné něco, co je nekonečné a neproměnlivé. Právě na základě
představy věčnosti můžeme myslet čas jakožto čas, konečnost jakožto
konečnost. Ta otázka zjevuje paradoxní charakter lidské existence: jsme
koneční, ale přesahujeme konečnost svou touhou po nekonečnosti. Věčnost
je aspektem toho, co nazýváme božské. To čemu přiznáváme statut
věčnosti, tomu zároveň přiznáváme charakter božského.
Pehe: Když jsme vyrůstali v bývalém režimu, komunisté tvrdili v
souladu s „vědeckým materialismem“, že svět, ve kterém žijeme, je
věčný. To měl být důkaz neexistence Boha. Vesmír je prý hmota, která se
sama od sebe vyvíjí, vždy byla a vždy bude. Mně ale ten poukaz na
věčnost vesmíru a jeho nekonečnost v prostoru, vždy připadal jako odkaz
k nějakému transcendentnu. Ty se ve své knize, Co je bez chvění, není
pevné, kterou jsi nedávno publikoval, zabýváš otázkou atheismu jako
určitou formou náboženství.
Halík: Tvrzení o věčnosti vesmíru a hmoty je vlastně
pantheismus, v němž vesmír a hmota mají božský charakter. Skutečný
radikální atheismus by musel znamenat popření myšlenky na věčnost a
přijetí názoru, že všechno je relativní, konečné, smrtelné.
Snažím se rozlišit různé typy atheismu. Jiný je atheismus
existenciálního protestu proti božímu mlčení tváří v tvář tragédiím
našeho světa a jiný je atheismus, který dogmaticky odmítá jakýkoliv
poukaz k vyššímu smyslu a vyznává absurditu lidské existence. Často se
také pod nálepkou atheismu setkáváme s nějakou alternativní představou
absolutna nebo s tím, že nějaké hodnotě jsou přiznávány božské
atributy. „Člověk je nevyléčitelně náboženský“, otevřenost vůči
absolutnu je něco, co člověka bytostně charakterizuje.
Pehe: Ano, a věčnost také vždy fungovala jako určitý absolutní
horizont, morální horizont. Západní člověk ale už od dob osvícenství
postupně ztrácí tento horizont a snaží se přenést pojem věčnosti do
lidského světa. Tedy zabsolutizovat náš vlastní svět. To způsobilo ve
vývoji lidské společnosti revoluci, ale také zároveň určité zbanálnění
lidské existence, které dnes pozorujeme všude okolo sebe. Nedávno jsem
četl velký titulek v novinách: “Američtí vědci objevili gen
dlouhověkosti.“ Mnoho lidí si samozřejmě pod touto dlouhověkostí
představuje jakousi formu věčnosti. Existence moderního člověka je
založena na těchto falešných představách o věčnosti.
Halík: Pomíjivost, jejíž nejradikálnější manifestací je smrt, je
něco, čemu se člověk snaží čelit. Eliade ukazoval, že archaický člověk
se snažil uniknout před “žravostí dějin” ideou věčného návratu a
rituály, které ho odkazovaly k prapočátku, zlatému věku. V Bibli je
poprvé dimenze nového chápana jako smysluplná, dějiny jsou prostorem
zjevení Boha, čas, který byl dosud chápán cyklicky jako věčný návrat
téhož, je chápán lineárně jako vývoj, směřující k budoucnosti jako
svému cíli.
V křesťanství pak skrze učení o Vtělení věčnost vstupuje do času: Věčný
život vlastně začíná uprostřed dějin setkáním s Kristem. On je věčný
Logos, jenž vstoupil do lidské tělesnosti, do dějin, ale zároveň
poukazuje k horizontu konečného završení při Parusii, svém druhém a
konečném příchodu, který bude koncem a soudem dějin.
Proti lidové představě věčnosti jakožto „onoho světa“ – kombinující
křesťanskou vizi nebe s platónskou říší idejí – se ve jménu „věrnosti
zemi“ postavil Nietzsche a vyjádřil tak asi nejostřeji tendenci k
pozemskosti, která charakterizovala modernu. Jistě, nabídka klonování
lidských bytostí je jednou podobou touhy nezemřít, stále se
reprodukovat – je to také jedna z karikatur věčnosti.
Pehe: Nevyplývá z toho, že se změnou chápání věčnosti se mění
náš pohled na smrt? Moderní civilizace, která odstranila ideu věčnosti
individuálního života, který pokračuje v nějaké vyšší formě po naší
smrti, musela nezbytně přijmout ideu, že věčnost je nicota. To se
samozřejmě nemohlo neprojevit v tom, jak moderní civilizace nahlíží
sebe samu, v opojení pozemskou existencí, doprovázenou ale zároveň
nihilismem a banalitou.
Halík: Naděje na posmrtný život ponechávala jakousi rezervu vůči
pozemskému životu. Nakolik smrt je chápána jako pád do nicoty, natolik
se očekávání plnosti, absolutního štěstí soustřeďuje na tento život. To
jistě často stimuluje konzumní a hedonistický přístup k životu, člověk
sám sebe přetěžuje a upadá do věčného kruhu touhy a zklamání, protože
„nepokojné srdce“, o kterém mluví svatý Augustin, skutečně může být
těžko uspokojeno relativními hodnotami tohoto světa. Čili je to takový
koloběh stresu a frustrace, který často charakterizuje život člověka na
konci moderny.
Smrt je samozřejmě nejradikálnější manifestací naší konečnosti.
Proto každá kultura v sobě obsahuje také jistý typ vyrovnání se smrtí.
Dokonce i různé materialistické ideologie nabízejí alternativy, jak
překonat smrt. Například představou, že participujeme na jakémsi věčném
pokroku lidstva, že se navracíme do lůna hmotného světa, který má
charakter věčnosti. Před lety jsem četl takovou komunistickou příručku
pro obřadníky v krematoriu. Bylo velmi zajímavé, jak se tam vracely
některé archaické představy přírodních náboženství. Nyní se soudruhu
vracíš do lůna přírody. Jeden z podivuhodných citátů z této knížky byl:
A nyní tě, soudruhu, odevzdáváme věčnému ohni…To není nelákavější
nabídka, řekl jsem si.
Pehe: Co věčnost a morálka? Není pokora, kterou v člověku
probouzí idea věčnosti, základním předpokladem morálnosti? A jak se
věčnost vztahuje ke svobodě?
Halík: Věčnost byla vždy chápána nejenom jako blažený ráj, ale
také jako ona dimenze, která nám takříkajíc nahlíží přes rameno i během
našeho života. Masaryk hovořil o tom, že musíme žít svůj život žít pod
zorným úhlem věčnosti – a to jak svůj život osobní, tak i svoji
politickou existenci. C. S. Lewis tvrdil, že idea nesmrtelné duše je
argumentem pro demokracii. Jestliže lidský život je totálně ohraničen
jen nějakými sedmdesáti nebo osmdesáti léty naší existence, tak
samozřejmě se instituce státu zdají být trvalejší a významnější než
pomíjivý lidský život. Ale jestliže je v jedinci cosi nesmrtelného, pak
je třeba dát jemu, jeho důstojnosti, jeho právům, přednost před těmi
institucemi, které sice dlouho trvají– ale jsou pomíjivé.
Pehe: S tím také souvisí další dva pojmy: lidská důstojnost a
svoboda. A se svobodou možnost rozhodovat se, chovat se morálně či
nemorálně.
Halík: Od našeho západního porozumění lidskému životu si
nemůžeme odmyslet ideu svobody a důstojnosti člověka. Kdybychom přijali
pouze materialistický pohled na člověka, pak je otázka, o co bychom
skutečně mohli opřít nárok na důstojnost lidské osoby. Přiznání
důstojnosti a práv každé lidské bytosti má náboženské základy a velmi
úzce souviselo s myšlenkou věčnosti, s vírou, že člověk alespoň něčím
participuje na tom nepomíjivém, co nelze totálně znehodnotit.
Pehe: Západní člověk ztratil horizont věčnosti, ale zároveň idea
věčnosti zůstala přítomna v lidském světě v různých formách absolutna.
Vezměme si například ideu universality. Nebo absolutizaci vědy do téměř
nové formy náboženství.
Halík: Ve své knížce ukazuji, že různé ráje moderního světa
vedly k tomu že představa ráje, tak jak se objevovala v lidských
fantasiích, vybledla. A na druhé straně i ona pekla, která si člověk
připravil ve 20. století, zastínila i ty představy pekla, které se
objevovaly v barokních kázáních. Čili že do jisté míry jsme si to nebe
a peklo stáhli do našeho světa.
Pehe: Ano, od dob, kdy někteří velcí filozofové v 19. stol
oznámili smrt Boha, se postupně vytvořila jakási nová civilizace, která
funguje na jiných principech, než ta, co fungovala předtím. Součástí té
civilizace je snaha přenést věčnost do lidského světa v nejrůznějších
podobách, ať už mluvíme o kultu těla, kultu sportu, o prodlužování
lidského života, o obrovském kosmetickém průmyslu, který zase souvisí s
kultem těla. Nebo o kultu vědy.
Halík: Pro klasickou náboženskou kulturu byla myšlenka věčnosti
spojena s výzvou k trpělivosti a přinášela jakýsi kritický odstup od
lákadel tohoto světa. Vědomí, že nic v tomto světě není absolutní,
varování před pokusy absolutizovat relativní hodnoty, zákaz idolatrie.
Ovšem k lidské bytosti zároveň patří pokušení přestupovat tento zákaz.
Opatřit si nebe už teď na zemi, případně připravovat druhým peklo zde
na zemi. Nebo si Boha nějakým způsobem zpodobit či vyrobit podle svého
vlastního obrazu, své vlastní tvořivosti, svých vlastních přání – to
vidíme i na těch karikaturách věčnosti, na pokusech vtáhnout věčnost do
tohoto světa.
Někdy to má následky tragické. To jsme viděli na ideologiích, které
nabízely světskou eschatologii. Ti, kteří slibovali ráj na tomto světě,
dosažitelný revolucí a uchvácením moci, zpravidla připravovali peklo na
zemi. Ti, kteří slibují uspokojení všech lidských potřeb svou nabídkou,
ať materiálního zboží nebo nejrůznějších psycho-spirituálních technik,
zpravidla nabízejí jen nějaký typ drogy. Se vším tím co droga přináší:
tedy i s tím, že omezuje lidskou svobodu a způsobuje závislost, fixaci.
Pehe: A co věčnost a láska? Není láska vlastně jedinou možností, která nám v tomto konečném světě občas umožní zakusit věčnost?
Halík: Křesťané věří, že věčnost není něco, co výhradně přijde
až po smrti. Existují její manifestace v tomto světě. Zejména v podobě
lásky : tam, kde překračujeme sebe sami v lásce, tam už nyní
participujeme na věčném životě a vnášíme jiskru věčnosti do tohoto
času.
V dialogu s orientálními spiritualitami jsem si uvědomil, že často
kladly důraz především na to, abychom si zachovali klid mysli uprostřed
světa: to jediné, co můžeme udělat pro spásu světa, je starat se o
svoji nezávislost na věcech tohoto světa. Kdežto z úst křesťanů, ale
často také Židů a Muslimů, je možné slyšet, že je třeba obojího:
dokonce že spása duše závisí na tom, zda a jak se staráme o tento svět,
o druhé lidi ve světě. Spása na věčnosti je spojena se solidární
láskou, ne s přeskočením z tohoto světa do „onoho světa“.
Pehe: Přesto se mi zdá, že za posledních sto let došlo především
k obrovskému nárůstu individualismu, kde se absolutním rozměrem stává
naše vlastní já, jeho uspokojování. Tedy ano, láska, ale láska k sobě
samému! To samozřejmě vedlo k jevům, které popisují různí myslitelé,
jako je nárůst narcisismu a atomizace lidské společnosti. Jakým
způsobem vlastně souvisí ztráta věčnosti s určitou ztrátou pokory,
kterou vidíme všude kolem sebe?
Halík: K myšlence věčnosti patří také to neustále kritické
zpochybňování a relativizování věcí tohoto světa, včetně všeho toho, co
jsme již dosáhli. Jestliže si uvědomujeme, že tu je jakýsi věčný
horizont, kterého nemůžeme našimi konečnými prostředky dosáhnout nebo
ho stáhnout do tohoto světa, pak se nad vším, čehož jsme dosáhli,
vznáší jakýsi kritický otazník. Ztráta tohoto kritického odstupu od
věcí tohoto světa, může vést k závislosti na nich a ke všem těm jevům,
o kterých hovoříš.
Pehe: V této souvislosti je zajímavé pozorovat, jakým způsobem
se snaží na otázky o podstatě tohoto světa odpovídat moderní věda.
Absence dimenze věčnosti vede k instrumentalizaci lidského poznání.
Uspokojujeme se tím, že čím dál tím více odpovídáme na velmi dílčí
problémy, ale přitom předstíráme, že jsme našli zásadní odpovědi.
Nedávno jsem viděl článek, který ohromným titulkem oznamoval, že vědci
zjistili, že vesmír začal před 13,5 miliardami let. Článek byl pojat
tak, jako bychom tím našli nějakou zásadní odpověď na otázku po původu
tohoto světa. Nezdá se ti, že žijeme v jakémsi skleníkovém prostředí,
které jsme si sami stvořili? V domě, který nestojí na žádných
skutečných základech a není jakoby obklopen žádnou další realitou,
protože my se do té další reality bojíme nahlédnout. Popisujeme, co se
děje uvnitř domu, ale bojíme se otevřít okno u toho domu.
Halík: Je určitě obtížné, žít tváří v tvář absolutnímu tajemství
a proto se nabízejí různé úniky od této konfrontace s absolutním
tajemstvím, například víra, že síly našeho rozumu to tajemství zruší,
že ho převedou jenom na problémy, které dřív nebo později budou
vyřešeny silami vědeckého a technického rozumu. Já jsem nicméně
přesvědčen, že věčnost zůstane tématem, který se kompetenci lidské
racionality vymyká, ale přesto – anebo právě proto – bude lidskou mysl
stále vzrušovat a inspirovat.
Přítomnost – jaro 2003