Válka rozpoutaná demokratickými státy bez toho, že by byly z jejich strany vyčerpány všechny možnosti diplomacie, je neobvyklým jevem přinejmenším od konce druhé světové války. Válka, kterou nejsou demokratické státy schopny uspokojivě vysvětlit, ale přesto jí vedou, je ještě neobvyklejší. Přesně toho jsme svědky v případě právě začínající války s Irákem.
Toto konstatování není kritikou použití síly vůči diktátorovi, který už mnoho let porušuje rezoluce Organizace spojených národů a utlačuje, popřípadě masakruje, své vlastní obyvatelstvo. A není ani obhajobou takové diplomacie, jejímž cílem je „mír“ za každou cenu; zvláště když se takový „mír“ týká jen těch, kteří nejsou Saddámem bezprostředně ohroženi. Je to kritika způsobu, jakým k vojenskému zásahu v Iráku dospěla Bushova vláda.
První chybou, která poškodila pozdější diplomatické úsilí Američanů, bylo nejasné vymezení cílů případného zásahu. Nejprve jsme se dozvěděli, že Irák je třeba odzbrojit proto, že vyvíjí zbraně hromadného ničení. Později to bylo proto, že Irák údajně spolupracuje s teroristickými organizacemi. Když nebylo možné přesvědčivě dokázat ani jedno ani druhé, útok se stal nezbytným proto, že Irák nespolupracoval dostatečně se zbrojními inspektory a nebyl schopen dokázat, že úplně zničil arsenály zbraní hromadného ničení, které vyvinul v minulosti.
Když byly tyto důvody pro útok zpochybňovány mezinárodním společenstvím jako nepřesvědčivé, přibylo tvrzení, že Saddáma je nutné odstranit prostě proto, že je to tyran, který ohrožuje své sousedy. V této fázi začali také někteří lidé okolo Georgie W. Bushe přiznávat, že zásah v Iráku je vlastně součástí dlouho připravovaného plánu změnit geopolitickou situaci v celém středovýchodním regionu a zahájit proces demokratizace islámského světa.
Cílem má i vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Kterýkoliv z důvodů by mohl být za určitých okolností legitimní, pokud by byl součástí srozumitelné doktríny, kterou by Bushova administrativa s pomocí soustředěného diplomatického úsilí a jasné komunikace prodala svým spojencům. Namísto toho Bush a jeho tým nebyli schopni ani uspokojivě odpovědět na otázku, jaké je spojení mezi útokem na Afghánistán jako bašty terorismu a útokem na Irák.
Přitom by možná stačilo hned na začátku vysvětlit to, co až na samotném prahu války sdělil americkým médiím viceprezident Dick Chenney—totiž, že mezinárodní terorismus neexistuje ve stratosféře, ale naopak může existovat především proto, že mu dávají podporu, nebo mu poskytují infrastrukturu a území, zcela konkrétní státy. A že Američané v aktu legitimní sebeobrany po 11. září hodlají nejenom stíhat jednotlivé teroristické skupiny, ale také se různými způsoby, včetně možného ozbrojeného zásahu, vypořádat s režimy, které by buď mohly teroristům poskytnout zbraně hromadného ničení, nebo jim prokazatelně poskytují zázemí.
Takto formulovaná doktrína sebeobrany by byla srozumitelným pokračováním války proti terorismu a Bushovu vládu by nyní bylo těžké obviňovat z toho, že vede právně neudržitelnou preventivní válku, jakož i z nejasnosti cílů nebo ze skrývání údajných skutečných zájmů za umělá zdůvodnění. Američané by také zřejmě měli snadnější úkol při přesvědčování dalších zemí, aby se k nim připojily.
Stal se ale pravý opak. Protože Bushova administrativa nebyla schopna své jednání řádně vysvětlit, dostávala se do izolace a v diplomacii si počínala stále více jako slon v porcelánu. Obětí tohoto přístupu se nakonec staly nejen euro-atlantické vztahy, ale i Organizace spojených národů, slibně se rozvíjející spolupráce s Ruskem, a zřejmě i snahy hrát roli v další demokratizaci Číny. Z tohoto hlediska je i případně vyhraná válka v Iráku již poloviční porážkou.
Někteří prominentní američtí kritici Bushova postupu varují, že Amerika stojí na křižovatce, pokud jde o její dosavadní roli od konce studené války. Jak otec současného prezidenta, tak prezident Bill Clinton udělali vše proto, aby do této role organicky promítli tradice amerického idealismu, internacionalismus a multilateralismus. V pojetí současné administrativy je americký idealismus opepřen fundamentalismem náboženské pravice; spojenci byli devalvováni ve prospěch unilateralismu, vojenská síla přeceněna.
Ve srovnání s Bushem seniorem a Clintonem je zřejmý ještě jeden rozdíl.
Oba použili sílu během jejich vlády, ale dokázali takové kroky obhájit jak doma tak v zahraničí. David Remnick, šéfredaktor vlivného kulturního týdeníku The New Yorker, během své nedávné návštěvy Prahy shrnul neschopnost Bushovy vlády uspokojivě komunikovat tak, že kdyby byl dnes prezidentem Clinton, je pravděpodobné, že i jím vedená Amerika by se v důsledku 11. září rozhodla zbavit režimu Saddáma Husajna coby skutečného nebo potenciálního nebezpečného spojence terorismu. Rozdíl by byl v tom, že by Clinton svou politiku světu uspokojivě vysvětlil a zajistil si širokou podporu mezinárodního společenství, včetně NATO a Ruska.
Hospodářské noviny – 21. 3. 2003