Prohlášení různých politiků a politických stratégů blízkých prezidentovi Spojených států naznačují, že svržením režimu Saddáma Husajna americká ofenziva na Středním východě zdaleka neskončí. Jak daleko Bushova administrativa půjde, bude záležet na tom, který názor převáží. Sám americký prezident již otevřeně prohlásil, že porážka iráckého režimu je pouze prvním krokem ke změně politického uspořádání na Středním východě, jehož výsledkem má být i vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.
Nejumírněnější pohled reprezentují ministr zahraničí Colin Powell a lidé okolo něj. Pokud jde o použití americké vojenské síly, vidí Irák jako cílovou stanici. Dalších pozitivních změn v regionu je podle nich třeba dosáhnout diplomatickou cestou. Bushova poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Riceová kolísá mezi Powellovým umírněnějším přístupem a tvrdou linií, kterou reprezentují ministr obrany Donald Rumsfeld, jeho náměstek Paul Wolfowitz a neokonzervativní komentátoři. Ti vidí porážku Iráku jen jako první krok v sérii vynucených politických změn v celém regionu. Smysl těchto změn a jejich rozsah se však často liší podle toho, který z „neocons“ o nich mluví.
Téměř všichni se shodují v tom, že je třeba demokratizovat hlavní státy regionu, protože jinak hrozí nebezpečí, že autoritářské režimy nepřátelské Západu poskytnou zbraně hromadného ničení teroristickým organizacím. Pokud nebude možné dosáhnout tohoto cíle buď s pomocí odstrašujícího efektu, nebo s pomocí příkladu úspěšné transformace Iráku, je možné použití síly. Sám George W. Bush mluví zcela otevřeně o „ose zla“, do které kromě Iráku podle něj patří také Írán a Severní Korea. Zatímco posledně jmenovaná země je separátní případ, Írán hraje důležitou roli v plánech Bushovy vlády změnit politickou mapu Středního východu.
V nejbližší budoucnosti však bude hlavní zájem soustředěn spíše na západ od Íránu a Iráku. Rumsfeld a další politici už několikrát otevřeně varovali Sýrii. Ta je významným cílem nejenom proto, že v ní – podobně jako v Iráku – vládne diktátorský režim, ale také proto, že je spojována s teroristickými organizacemi, které podnikají útoky na Izrael.
Politici a teoretici okolo Bushe tedy sledují dva zásadní cíle: demokratizaci těch režimů, které by mohly spolupracovat s teroristy, a vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Společným konečným cílem je přeměnit Střední východ v region, který v lepším případě přijme demokratická pravidla hry, nebo se stane jakýmsi americkým protektorátem, jenž přestane destabilizovat celý svět.
Pokud jde o možnou změnu režimu, Sýrie a Irán nejsou jedinými zmiňovanými zeměmi. V nejrůznějších vyjádřeních už byly označeny jako možné cíle i země, jako je Súdán nebo Jemen. Hovoří se též o změně režimu v Egyptě, nebo dokonce v Saúdské Arábii. Zatím jen v náznacích se také hovoří o možné změně režimu v Jordánsku.
Vytvoření palestinského státu je možné docílit dvěma způsoby. Skromnějším – a asi méně stabilním řešením – by bylo takový stát vytvořit na současných palestinských územích v Izraeli (což by zřejmě vyžadovalo odchod Izraele z okupovaných území). Nebo by mohl být takový stát vytvořen buď zcela, nebo z větší části na území dnešního Jordánska. Něco takového by však bez změny režimu v Ammánu nebylo možné.
Nejrůznější signály z Washingtonu tak naznačují, že svržení Saddámova režimu je jen začátkem širšího úsilí změnit geopolitickou mapu celého regionu. Otázkou je, zda se tak stane kombinací dlouhodobého politického nátlaku s použitím příkladu prosperujícího demokratického Iráku, nebo zda se tak stane v blízké budoucnosti s použitím vojenských sil, které jsou již v Iráku a Kuvajtu.
MF Dnes – 15. 4. 2003