Prezident Václav Klaus nedávno poznamenal, že spíše než referendum o vstupu České republiky do Evropské unie by se mělo konat referendum o tom, jakou Evropu si Češi přejí. Má to být EU založená na pokračující politické integraci, která by vyústila do federalistického modelu, nebo EU „předmastrichtská“–tedy jen volné sdružení států, které spojují především společné ekonomické zájmy?
Odpověď na tuto otázku má zásadní význam, protože názor současné vládní koalice se velmi liší od názoru prezidenta a Občanské demokratické strany, o komunistech nemluvě. Česká politická scéna je rozštěpena téměř přesně napůl, pokud jde o její oficiální postoje k otázce budoucího uspořádání EU.
Klaus má pravdu, když říká, že zatímco o výsledku referenda o vstupu do EU není téměř žádných pochyb, neboť k členství nemáme alternativu, o tom, jakou podobu Evropy by čeští politici měli po vstupu prosazovat, pochyby panují.
A nejenom to. Zvolením Klause do nejvyšší státní funkce se česká zahraniční politika v tomto bodě dokonale rozštěpila. Zatímco vládní politici mluví o prohlubování integrace, a někteří z nich otevřeně propagují federalistický model EU, Klaus zase otevřeně prohlašuje, že je proti politické unii. V prohlášeních provázejících jeho cestu do Německa dokonce jednoznačně odmítl i společnou evropskou zahraniční politiku. Vytvoření společné zahraniční a obranné politiky je přitom zakotveno v již schválených smlouvách a dokumentech EU.
Politici se samozřejmě ne vždy musí řídit veřejným míněním. Zejména v krizových situacích na sebe musí občas vzít odpovědnost za politické činy, které jdou proti názoru většiny. Další směřování EU je ale problém dlouhodobý a koncepční, kde by bylo názory veřejnosti užitečné znát. Ušetřili bychom si tak přinejmenším značnou dávku demagogie, když se politici právě v této otázce tváří tak, že reprezentují názory většiny.
Jasně vyslovený názor veřejnosti by také mohl pomoci sjednotit českou zahraniční politiku. Je špatné, když právě v tak navýsost důležité otázce se
nejvýše postavení politici státu vyjadřují naprosto odlišně. Oficiální zahraničně-politickou linii země sice podle ústavy určuje vláda, jenomže naši partneři v EU nejsou nezbytně s rozdělením mocí v České republice obeznámeni. Netuší tedy vždy, že tam, kde se Klausovo stanovisko liší od stanoviska vlády, prezident pouze vyjadřuje své názory. Teprve kdyby šlo o rozhodnutí, které Českou republiku zavazuje, musí být prezidentovo stanovisko posvěceno vládou.
Je nepravděpodobné, že by se o otázce, jakou politiku má Česká republika hájit po vstupu do EU, mohlo konat nějaké další referendum. Pomoci by mohly reprezentativní průzkumy veřejného mínění—pokud se ale politici shodnou, že je nebudou zpochybňovat. Určitým vodítkem jsou i výsledky voleb, v nichž zvítězily strany hájící nejen naší rychlou integraci do EU ale také další prohlubování evropské spolupráce.
Ve volbách ovšem rozhoduje o výsledcích i celá řada dalších faktorů. Zvítězí-li například v příštích volbách ODS, která je proti prohlubování evropské politické integrace, neznamená to, že většina obyvatel s tímto názorem souhlasí. Nebo naopak: skutečnost, že nám nyní vládne křehká proevpropská koalice, neznamená, že většina občanů si přeje Evropu v podobě politické unie.
Každopádně vrcholoví politici by se měli pokusit zjistit, co si občané České republiky v tomto případě vlastně přejí a brát to jako určité vodítko. Zároveň by se měli pokusit eliminovat situaci, kdy za nás v tak důležité věci mluví dvě hlavy, z nichž každá říká něco naprosto opačného. Taková schizofrenie už dopředu oslabuje pozici České republiky v EU.
Právo – 16. 4. 2003