Britský premiér Tony Blair vsadil během irácké krize vše na podporu Američanů, ale zároveň—na rozdíl od amerického prezidenta na jedné straně a německého premiéra i francouzského prezidenta na straně druhé—celou dobu bojoval za udržení jednoty euro-atlantické aliance. Po skončení války v Iráku je tak Blair jediným významným západním politikem, který je skutečným symbolem jak těsných euro-atlantických vazeb, tak pokračující evropské integrace.
Evropu přitom Blair nevidí–na rozdíl od francouzského prezidenta Chiraca a německého kancléře Schrödera–jako mocenskou protiváhu vůči rostoucí hegemonii USA, ale jako partnera USA. Jinými slovy: Blair nestaví Evropu a USA proti sobě, ale naopak chce aby obě části euro-atlantického společenství spolupracovaly.
Protože taková spolupráce je ovšem možná jen za předpokladu, že se Evropa vymaní ze své bezpečnostní závislosti na USA a vybuduje společnou obranu i zahraniční politiku, je docela dobře možné, že to bude nakonec paradoxně britský ministerský předseda, který bude podobné kroky iniciovat. Nebo ještě jinak: pokud se právě Tony Blair neujme tohoto úkolu, žádná společná obranná a zahraniční politika Evropy zřejmě nevznikne.
Jak francouzský prezident, tak německý kancléř se příliš zprofanovali svými hysterickými protiamerickými tirádami. Ostatní současní i budoucí členové EU se na Francii a Německo dívají s oprávněnými obavami, protože obě země se v irácké krizi snažily daleko více prosazovat své vlastní mocenské zájmy než
spolupráci s Američany a s těmi evropskými zeměmi, které Ameriku podporovaly.
Snaha Německa a Francie budovat společné obranné síly a zahraniční politiku, ke kterým se mohou později přidat i ostatní členové EU, vyzní na prázdno, pokud se k nim nepřipojí právě Velká Británie. Blairovi se tak nabízí vskutku historická šance. Může se stát jak neoficiálním lídrem nejen Evropy, ale celého Západu.
Zatímco v Evropě nemá momentálně sobě rovného politika, na druhé straně Atlantiku George W. Bush promarnil své šance sjednotit Západ tím, že se vrhnul do války v Iráku bez skutečné snahy o podporu evropských mocností. Ačkoliv vybudováni západní aliance, která by v Iráku bojovala společné, bylo velmi obtížné už proto, že Francie, zdá se, se více obává hegemonie USA než mezinárodního terorismu, více vyjednávání a diplomacie mohlo Bushovi přece jen poskytnout více legitimity.
Bush je nyní „jen“ lídrem mocných USA, zatímco Chirac a Schröder jsou lídry „jen“ staré Evropy. Tony Blair naopak reprezentuje jak Evropu tak euro-atlantické vazby. To je velká odpovědnost a nezbývá jen doufat, že Blair tuto historickou šanci nepromarní.
17. 4. 2003