BUDOVÁNÍ DEMOKRACIE

Když v roce 1918 vznikalo nezávislé Československo, zdědilo (ne ještě
plně rozvinuté, nicméně fungující) demokratické mechanismy a tržní
hospodářství, ale mělo jen malé zkušenosti se svou vlastní státností,
které souvisely s poměrně vzdálenou minulostí zemí Koruny české. I
proto Ferdinand Peroutka nazval svou slavnou knihu „Budování státu“.

Když se Československo vynořilo v roce 1989 z jednačtyřiceti let
komunistické diktatury, mělo naopak zabsolutizovaný stát (i když
poněkud nesvéprávný zásluhou sovětské nadvlády a okupace), ale nemělo
demokracii a tržní hospodářství. Kdybychom chtěli peroutkovsky shrnout
to, co se událo po roce 1989, museli bychom mluvit spíše o budování
demokracie než o budování státu.

Platí to dokonce i ve vztahu ke vzniku nezávislé České republiky. Ta,
na rozdíl od Slovenska, zdědila fungující československou státnost a
poměrně bezbolestně jí přetransformovala ve státnost českou. Úkol
Slovenska byl v tomto ohledu o něco těžší, protože jeho nová identita
byla mnohem méně svázána s Československem a řada důležitých institucí
společného státu, které zdědila Česká republika, se nacházela v Praze.
I navzdory rozpadu československého státu v Českou republiku a ve
Slovensko, hlavním úkolem, zejména České republiky, nebylo po roce 1993
budování státu ale budování demokracie.

Demokracie je ovšem komplexní pojem, o kterém se vedou
teoretické diskuse dokonce i v těch zemích, které demokracii praktikují
bez přestávek už více než dvě stě let. Při zkoumání toho, jak v
budování demokracie uspěla Česká republika, je proto třeba se zaměřit
jen na základní pilíře demokratického systému: demokratické politické
mechanismy a instituce, tržní hospodářství, právní stát a občanskou
společnost. Je přitom užitečné mít na paměti, že všechny tyto pilíře
demokratického systému spolu navzájem souvisejí. Jinými slovy, pokud
nefunguje jeden z nich, nefungují dobře ani ostatní.

Je také nutné rozlišit mezi demokratickým systémem a demokracií.
Budování demokratického systému spočívá především v tvorbě příslušného
institucionálního rámce. Jenomže toto institucionální podloží nevytváří
automaticky demokracii. Ta je založena nejen na správném fungování
institucí i na jejich vzájemném nastavení a vzájemné kontrole, ale také
na méně hmatatelných kvalitách, jako jsou demokratický duch, kultura
diskuse, sdílené hodnoty nebo tolerance. Tyto kvality není možné
naoktrojovat, musí se postupně tvořit uvnitř společnosti.

Havel a Klaus

Mluvíme-li o budování demokracie v České republice, je nutné hned na
začátku zmínit filozofický souboj o pojetí demokracie, který začal už
po pádu komunistického režimu, ale zesílil zejména po vzniku nezávislé
České republiky. Jde o spor mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem.
Tento spor je zajímavý, protože oba protagonisté jsou, vědomky či
nevědomky, zastánci dvou soupeřících konceptů demokracie, o které se
vede dlouhý spor i v západní politické teorii.

Havel byl vždy zastáncem tzv. komunitárního modelu, tedy konceptu
demokracie, která klade důraz na občanskou angažovanost a občanské
ctnosti. Odtud pramení Havlovo opakované vzývání občanské společnosti.
Komunitarismus stojí v protikladu ke striktně liberálnímu pojetí
demokracie, které klade důraz na svobodu jedince v rámci
institucionálního rámce garantovaného (pokud možno minimálním) státem.

Zatímco komunitarismus se opírá o pojmy solidarity, mravnosti a
altruismu, a klade důraz na uvědomělé občanství, čistý liberalismus
klade důraz na „moralismem“ nezatíženou svobodu. Ústředním problémem
pro liberalismus je pojem spravedlnosti, pro komunitarismus je to
dobro. Oba koncepty se střetávají zejména v tom, že ve svých více
absolutních podobách tvrdí, že existuje buď „zjev(e)ná“ spravedlnost
nebo „zjev(e)né“ dobro. Moderní teoretici liberalismu a komunitarismu
pak nacházejí společnou půdu alespoň v tom, že uznávají, že pojmy dobra
i spravedlnosti, jakož i jejich definování, jsou záležitostí
společenského konsensu a racionálního diskursu—tedy, že neexistují samy
o sobě.

Havel a Klaus se ovšem neliší jen v rozdílných přístupech k těmto dvěma
tradičním pojetím demokracie. Liší se i v jiné rovině, i když ani tuto
rovinu nikdy teoreticky nedefinovali—zejména pak Havel. Jde o rozdíl
mezi konceptem tzv. deliberativní demokracie a mezi ekonomizujícím
schumpeterovským pojetím demokracie jako interakce institucí a soutěže
zájmů. Havel byl vždy zastáncem masarykovského „demokracie je diskuse“,
v jehož rámci se pracně hledá konsensus. Klaus vždy zastával spíše
pojetí demokracie jako souboje různých legitimních zájmů, o které se
bojuje v daném institucionálním rámci. Zatímco pro Havla je demokracie
etický systém a politika musí tedy vycházet z morálních hodnot, Klaus
byl vždy odpůrcem politického moralizování.

Vývoj české demokracie výrazně poznamenaly oba tyto myšlenkové proudy,
bohužel ovšem často ve svých karikovaných podobách. Zatímco Havlův
důraz na občanskou společnost byl často ironizován jako naivní obrana
„nepolitické politiky“, která chce ze hry vyřadit „standardní“
instituce, Klausovy názory byly zase vysmívány jako příliš
technokratické. Ve skutečnosti ani jeden z obou politiků v praxi
nezpochybňoval ani význam institucí ani význam občanské angažovanosti.
Oba o nich mluvili z různých úhlů, ale kdybychom podrobili jejich
chápání demokracie podrobnější analýze, zjistili bychom, že v celkovém
vidění demokracie si odporují méně, než se obvykle tvrdí.

Ačkoliv spor mezi dvěma nejvýraznějšími osobnostmi české
politiky byl svou povahou filozofický a politický, nebyl naneštěstí
vnímán jako spor dvou koncepcí ale jako osobní rivalita dvou osobností.
Česká společnost tak byla po mnoho let rozdělena na dva tábory: na lidi
odsuzující „nepolitickou politiku“ Hradu a jeho spojenců a na lidi
odsuzující údajně technokratické pojetí politiky Klause a jeho
spojenců, schovávající se za obhajobu standardních mechanismů. V praxi
byla ovšem Havlova politika často standardnější (zejména ve vztahu k
výkladu ústavy a respektu pro ní) než Klausova, zatímco Klausova
praktická politika nebyla prosta „komunitaristického“ důrazu na
solidaritu. Proto se také Klaus jako čistý liberál v teorii neustále
srážel s Klausem praktikem.

Levice a pravice

Tento základní spor v českém politickém myšlení pomohl poněkud
otupit teprve politický vývoj. Pomohlo k tomu zejména postupné
legitimizování demokratické levice, která byla schopna do politického
diskursu vnést zpět pojmy, jako je solidarita. Totální zprofanování
levice čtyřiceti lety komunistického režimu činilo diskusi o některých
legitimních pojmech moderní demokracie zpočátku téměř nemožnou.

Roztříštěnost a celková slabost levice v prvních letech po
vzniku samostatného českého státu napomohly též k degradaci pravice. Ta
vládla až do roku 1996 bez skutečného korektivu a propadla proto
nejenom mnohým lákadlům moci ale také ideologickým bludům. Už samotné
definice „pravice“ a „levice“ byly v českém prostředí po mnoho let
zmatené.

Teoretici pravice, vedeni Václavem Klausem, se ve svých úvahách opírali
o neoliberalistické teorie, které ovšem nemohly najít praktické
uplatnění nejen v českém ale obecně ani v evropském prostředí. V praxi
si pak velmi rychle uvědomili bariéry, které v českém prostředí vůči
tomuto druhu myšlení existují a praktikovali proto kombinaci liberální
rétoriky a bankovního socialismu.

Odpor vůči liberalismu nakonec způsobil, že hlavní proud české
pravice se začal transformovat—ostatně stejně jako například v
Maďarsku—do konzervativního myšlení. Potíž spočívala v tom, že i
konzervativní myšlení naráželo na přirozené překážky ve společnosti, v
níž po čtyřiceti letech komunistické diktatury není co konzervovat.
Konzervatizmus v českém pojetí tak postupně degeneroval do toho, čím se
stal například právě v Maďarsku—nacionálně zabarveným populismem. To,
že česká pravice, tak jak byla reprezentována zejména ODS, nebyla
konzervativně-liberální, bylo zřejmé už na začátku devadesátých let z
postojů ODS vůči církvím a universitám a celé kulturně-morální dimenzi
společnosti.

Pokud bychom se podívali na vývoj hlavního proudu české pravice z úhlu
českých politických tradic, je až překvapující, v kolika směrech po
více než padesáti letech se „moderní“ česká pravice podobá pravici
předválečné. V první republice byly pravicové strany—ať už se jednalo o
národní demokraty, agrárníky nebo lidovce– směsí populismu,
provincionalismu a nacionalismu. Označení „pravice“ bylo spíše
hanlivé—i když nutno říci, že levicoví národní socialisté se
populisticko-nacionalistické pravici v mnohém podobali. První republika
nebyla kolbištěm střetů mezi demokratickou levicí a liberální pravicí,
ale mezi levicí rozštěpenou na komunisty a sociální demokraty a
populistickou, nacionalistickou pravicí.

Základní příkop v české politice ani dnes nevede mezi tzv. liberální
pravicí a demokratickou levicí, protože až na různé akcenty v několika
málo oblastech jim jde o společnou věc a zejména pod tlakem EU nalézají
společný jazyk. Základní dělící čára se vytvořila postupně mezi
stranami, které chtějí transformovat českou společnost ve skutečně
fungující otevřenou demokracii, opírající se o živou občanskou
společnost a právně regulované, ekologické a sociálně-tržní
hospodářství evropského typu, a těmi stranami, které svým populismem a
nacionalismem začaly připomínat prvorepublikové národní demokraty a
národní socialisty.

Nově vzniklá ČSSD byla nejprve více ovlivněna tradicemi národního
socialismu než moderními sociálně demokratickými myšlenkami, které od
druhé světové války vznikaly na západ od českých hranic. Postupně se
ale vyvíjela a byla schopna artikulovat, a do hlavního proudu
politického diskursu vnést jako legitimní, modernější sociálně
demokratický program. S tím, jak byly pojmy jako solidarita a sociální
stát legitimizovány, začal v českém, tradičně spíše levicovém
prostředí, narůstat volební potenciál ČSSD.

V obecnější rovině přispěla legitimizace demokratické levice a
její agendy k „normalizaci“ politického diskursu. V druhé polovině
devadesátých let postupně došlo k odideologizování politické diskuse.
Tento trend pak akceleroval zejména po volebním vítězství ČSSD v roce
1998 a jejím poměrně úspěšném čtyřletém vládnutí. I když bylo toto
období poznamenáno korumpujícím vlivem opoziční smlouvy mezi ČSSD a
ODS, česká společnost si začala postupně uvědomovat nejenom to, že
vláda demokratické levice není nebezpečím pro demokracii, ale také to,
že moderní demokracie je komplexní systém, který se nedá snadno
definovat prostřednictvím ideologických pouček.

K tomuto uvědomování napomohlo i postupné přibližování České
republiky Evropské unii. Mnohé z toho, co bylo nutné udělat, nebylo
prostě možné definovat jako levicové nebo pravicové. Politici, kteří se
o to snažili, jako například Václav Klaus, začali vypadat stále více
archaicky. Modernizace českého politického diskursu především vedla k
uvědomění, že většina ekonomických a sociálních kroků v moderní
demokratické společnosti je středovým průsečíkem různých názorů.

Stejně tak vedla k pochopení toho, že moderní demokratické společnosti
úspěšně kombinují svobodu, rovnost a bratrství. Tyto zdánlivě utopické
pojmy formulované francouzským osvícenstvím byly ve většině západních
společností až do druhé světové války navzájem antagonistické.
Absolutizovaná svoboda vedla k vykázání státu do role nočního hlídače a
k drastickým nerovnostem ranného kapitalismu. Protireakce přišla podobě
důrazu na rovnost chápanou jako rovnost ekonomickou. Odtud pocházejí
monstrózní komunistické systémy. Absolutizované bratrství, chápané jako
pokrevní příbuznost, zase vytvořilo nacismus.

Teprve schopnost zkombinovat svobodu (chápanou jako svobodné
demokratické instituce a lidská práva), rovnost (chápanou jako rovnost
šancí garantovanou právním státem) a bratrství (chápané jako solidaritu
distribuovanou sociálním státem a občanskou společností), vytvořila
moderní demokratické společnosti. V těchto systémech je ovšem poměrně
malý prostor pro radikální ideologické experimenty.

České společnosti trvalo téměř deset let, než se k tomuto poznání
dopracovala.
Pochopila, že solidarita neznamená klasický socialismus, stejně jako
svoboda jednice neznamená klasický liberalismus, a že svoboda a
solidarita se navzájem nevylučují. Otevřenější část české společnosti
se prostě poevropštila v dobrém slova smyslu. Její temnější politické
proudy se ovšem zároveň vrátily zpět k některým neproduktivním tradicím
první republiky, jako je český šovinismus a nacionalismus.

Komunisté

Zvláštní kapitolou se stala komunistická strana. Ta je vlastně do jisté
míry raritou v kontextu celé postkomunistické východní Evropy. K tomu
přispěl už vývoj před listopadem 1989, kdy KSČ se po invazi armád
Varšavské smlouvy stala neostalinskou stranou, která se zbavila všech
reformně smýšlejících lidí.
V této podobě strana vydržela dvacet let, což mělo za následek, že se v
ní—na rozdíl od Maďarska a Polska—netvořil žádný sociálnědemokratický
proud, který po pádu komunistického režimu mohl plynule přejít do
nového demokratického systému. KSČ také netolerovala šedé zóny
polooficiálních aktivit, které existovaly v Polsku a Maďarsku, a ve
kterých vznikala budoucí demokratická pravice. Disidentské ghetto bylo
malé a pod neustálým tlakem.

V okamžiku pádu komunistického režimu neměla KSČ ani dostatek
reformně smýšlejících lidí ani dostatek legitimity se přetransformovat
ve stranu sociálnědemokratického typu. Sociální demokracie tak vznikla
v Čechách, na rozdíl od ostatních postkomunistických zemí,
zezdola—částečně navazujíc na sociálně demokratické tradice před rokem
1948. Komunistická strana se naopak zabydlela v parlamentním spektru
jako nikým neohrožovaný skansen, se kterým nikdo nebyl ochoten
spolupracovat, ale který zároveň demokratické strany nedokázaly,
navzdory různým protikomunistickým tažením, zakázat.

Ačkoliv se ze začátku zdálo, že Komunistická strana Čech a Moravy,
postupně zmizí s tím, jak budou vymírat její starší členové, KSČM se
dokázala přetvořit v protestní stranu, která hraje roli, kterou na
Západě hrají jak extrémně levicové tak extrémně pravicové strany. Tím,
že tato strana byla celou dobu důsledně izolována coby možný koaliční
partner, stala se při své viditelnosti v parlamentním spektru
přitažlivou pro některé skupiny mladých lidí, kteří tuto stranu vnímají
jako „čistou“ a zároveň jako stranu, která z permanentí opozice
poukazuje na různé nepravosti. Tedy jako stranu, která se na rozdíl od
stran demokratických „neušpinila“ ani těžkými rozhodnutími ani
finančními skandály.

Existence silné komunistické strany byla a bude pro český politický
systém problémem, protože znemožňuje tvorbu přirozených koalic
založených na programové příbuznosti. Čas ovšem není na straně
komunistů, pokud budou demokratické strany důsledné. Podle italského
politologa Giovanniho Sartoriho jsou strany, které mají dlouhodobě
jenom vyděračský, ale žádný koaliční potenciál buď nuceny přistoupit k
reformám, nebo se postupně stanou nevýznamnými.

Politická demokracie

Zavedení institucí politické demokracie bylo nejsnazším reformním
úkolem. Nejenom, že existovala celá řada receptů na západ od našich
hranic, které bylo možné použít, ale bylo také možné navázat na tradice
první republiky. Navíc Česká republika vznikla až dva roky po pádu
komunistického systému, tedy v době, kdy demokratický systém coby
soubor mechanismů byl již obnoven v rámci Československa.

Systém parlamentní demokracie, který byl v České republice
zaveden, byl logickým průsečíkem tradic první republiky a západních
vzorů nejbližších české mentalitě. Nejsložitějším úkolem nebylo
vytvoření základních pilířů parlamentní demokracie, jako spíše jejich
správné vzájemné nastavení. Velkým problémem v tomto kontextu byl
především určitý politický voluntarismus a neúcta k ústavě přijaté v
roce 1992. Vytvoření Senátu, jehož existence byla v ústavě zakotvena,
se tak oddálilo o celé čtyři roky. To samé platilo o systému správního
soudnictví, završeného Nejvyšším správním soudem.

Jedním z nejdůležitějších momentů pro vytvoření fungujícího
systému politické demokracie byl vznik standardních politických stran.
Zde je velká zásluha připisována Václavu Klausovi, který vytvořením
Občanské demokratické strany v lůně Občanského fóra tento proces
urychlil. Pravdou ovšem je, že by k tomuto procesu došlo tak jako tak.
Politický systém v době postupného rozpadu OF byl už systémem
hybridním, v němž existovalo na jedné straně OF a na straně druhé
obrozující se tradiční politické strany, jako byla například strana
lidová.

Proces utváření stranického spektra trval ještě několik let po
Klausově kroku. Zejména na levé straně politického spektra existovala
celá řada menších stran sociálně demokratického charakteru, které se
postupně spojily v mohutnou ČSSD. Vynořilo se také několik stran
extrémně pravicových, mezi nimiž hráli důležitou roli zejména Sládkovi
republikáni. Ani tato odnož české politiky ve své původní podobě
nepřežila a voliči republikánů se po porážce ve volbách v roce 1998
rozdělili mezi ostatní politické strany.

Byly to vlastně teprve volby v roce 1998, které dokončily proces
krystalizace českého stranického spektra tak, že toto spektrum na
parlamentní úrovni kopíruje typické rozložení politických sil v
západoevropských demokraciích.
Anomálií zůstává komunistická strana, která ovšem, jak už bylo zmíněno,
převzala do značné míry roli, kterou zpočátku hráli republikáni a
kterou v mnoha západních demokraciích hrají extrémně pravicoví
populisté.

V kontextu utváření systému politických institucí je nutné
zmínit zejména tři problémy—volební systém, stranictví a opoziční
smlouvu. Volební systém, který byl v České republice převzat z
rozpadajícího se Československa, byl systémem poměrným. Dvoukolový
systém většinový, používaný pro volby do Senátu, začal fungovat až v
roce 1996.

Poměrný systém, i když modifikovaný pětiprocentní hranicí nutnou pro
vstup do parlamentu a možností preferenčních hlasů, měl silný vliv na
poměrně rychlou tvorbu politických stran, protože voliči dávali hlasy
stranickým kandidátkám, nikoliv osobnostem. Zároveň ovšem naneštěstí
pomáhal v kontextu nezralé demokracie vytvořit určitý typ politických
stran—stran poměrně malých a uzavřených, v nichž mělo po dlouhou dobu
hlavní slovo jen několik málo politiků.

Tito politici se schovávali za prázdné ideologické floskule,
ale ve skutečnosti málokterý byl skutečně ochoten za tento ideologický
nátěr bojovat a dát mu skutečný obsah. České strany tak byly—koneckonců
zcela v duchu období normalizace–zvláštními hybridy kombinujícími
vypjatou ideologičnost s cynickým pragmatismem. Zároveň ovšem české
politické spektrum—pokud jde o skutečnou identitu stran—začalo stále
více kopírovat některé proudy předválečné československé demokracie.

Vrcholem degenerace politických stran byly první roky tzv.
opoziční smlouvy, kterou uzavřely po volbách v roce 1998 předseda ODS
Václav Klaus a předseda ČSSD Miloš Zeman. ČSSD byla výměnou za mocenské
posty a sliby změn ústavy i volebního zákona schopna menšinově vládnout
právě s podporou ODS, což jistě zemi poskytlo deklarovanou politickou
stabilitu. Zároveň ovšem tento pakt byl dovršením postupného
vyprazdňování stran jako nositelek programů a idejí na úkor cynického
dělení moci. Klaus i Zeman byli schopni tento pakt „ustát“ právě proto,
že neexistovala účinná vnitrostranická demokracie ani zpětná vazba k
voličům.

Hlavním problémem dlouho bylo, že strany neměly téměř žádnou
institucionální pobídku k tomu, aby se více otevíraly novým tvářím, a
aby v nich existovala vnitřní mobilita. Předáci stran byli poměrně
dlouho schopni rozhodovat o tom, kdo se dostane na stranické kandidátky
nebo o tom, kdo ve straně postoupí vzhůru. Teprve rozdělení země na
čtrnáct regionů v roce 2000 vytvořilo skutečné mocenské báze i v rámci
stran pro regionální politiky. Ti si postupně začali činit nároky na
demokratické spoluřízení stran a kariérní postup. Důležitá také byla
první generační výměna v čele stran, která začala též v této době.

Tržní hospodářství

Tvůrci české ekonomické reformy nepochopili, že tržní
hospodářství není jen neregulovanou interakcí „osvobozených“ nebo nově
vytvořených hráčů. Jejich představa trhu byla silně ovlivněna teoriemi
neoliberalismu, méně už praktickými zkušenostmi západoevropských zemí.
Nechápali tedy, že moderní tržní hospodářství je vysoce komplexní
systém, v jehož rámci si hráči nevytvářejí pravidla v jakémsi
anarchickém souboji nebo darwinistické válce silnějších a slabších, tak
jak tomu bylo v ranném kapitalismu. Naopak, že je to systém, který
přesně určuje, na jakém hřišti i podle jakých pravidel se hraje, jakož
i to, kdo na dodržování těchto pravidel dohlíží.

Nechápali také, že trh je formou občanské společnosti, takže ho
nelze tvořit jenom „shora“. Jedním ze základních paradoxů ekonomické
reformy byl právě rozpor mezi neoliberalistickými tvrzeními o
neviditelné ruce trhu (což ovšem vyžaduje vyspělou občanskou společnost
amerického typu) a vysokou mírou etatismu politicky motivované
interference, která se při tvorbě trhu uplatňovala. Trh byl tak
vytvářen nikoliv „neviditelnou rukou“ fungující přirozeným způsobem v
rámci vysoce rozvinuté občanské společnosti ale naopak vysoce cílenými
zásahy ze strany vlády a dalších politických aktérů, v nichž se ovšem
bohužel uplatňovala nejasná kritéria.

Český „trh“ dlouho zůstával vysoce neprůhledným prostředím i
proto, že tvůrci ekonomické reformy nepřikládali velký význam roli
práva a právního státu vůbec. Předseda vlády v té době, Václav Klaus,
později vysvětloval nedostatek účinné právní regulace především tím, že
se každý zákon a norma musely namáhavě probojovávat v demokratickém
legislativním procesu, který byl jakýmsi pralesem často protichůdných
zájmů.

Ve skutečnosti je ve zpětném pohledu zřejmé, že mnoho zákonů a norem
nebylo přijato především proto, že Klausova vláda, v níž jeho strana
měla pohodlnou většinu, neměla zájem je přijmout. Politické elitě
vyhovovala právě neprůhlednost právního prostředí. Ta dávala vrcholným
politikům obrovskou ekonomickou moc. O privatizaci a dalších důležitých
krocích tak bylo možné rozhodovat často na základě politické
objednávky.

Toto je také důvodem, proč Klausovy vlády odmítaly privatizovat
největší banky. V zemi, kde neexistoval žádný kapitál kromě toho, který
byl v době pádu komunistického režimu v rukou státních bank, byla
politická kontrola těchto bank zdrojem obrovské ekonomické moci, což
zase zvyšovalo šance udržet si moc politickou. Výsledkem byl samozřejmě
nárůst korupce a hospodářského zločinu, stejně jako existence mocných
ekonomických skupin, které vznikly nestandardními způsoby a
nestandardními způsoby též operovaly.

Skutečné tržní hospodářství, jako průhledný a regulovaný
systém, tak začalo v České republice vznikat teprve v době, kdy země
začala vážně vyjednávat o vstupu do Evropské unie. Přizpůsobování
českého zákonodárství legislativě EU mělo za následek postupné
zprůhlednění právního rámce českého trhu. Klasické mechanismy
fungujícího trhu, jako je skutečně účinný zákon o bankrotu, finanční
trhy, nebo (soukromé) banky řídící se striktně tržními principy, se
objevily v České republice poměrně pozdě.

Jedním z důvodů je paradoxně skutečnost, že Česká republika na
tom nebyla v době pádu komunistického režimu ekonomicky tak špatně jako
například Maďarsko nebo Polsko. Tyto země musely poměrně brzy
přistoupit k některým radikálním reformám. Maďarsko, které bylo nejvíce
zadluženou komunistickou zemí, bylo donuceno co nejrychleji prodat
veškeré firmy, o které byl zájem, západním investorům. To přineslo
nejenom západní know-how, ale také kapitál a nové metody řízení.

Česká republika si díky své poměrně příznivé ekonomické situaci
mohla dovolit experimentovat s „národním kapitalismem“. Ten byl na
jedné straně politicky populárnější než výprodej do rukou „cizinců“ a
zároveň umožňoval nové politické elitě, aby politicky kontrolovala
obrovské přesuny majetku a některých případech z těchto přesunů těžila.
Je symbolické, že pád druhé Klausovy vlády byl zapříčiněn právě
korupcí. Ta rozštěpila nejenom ODS, ale také zahubila koaliční
Občanskou demokratickou alianci a vrhla stín na chování lidovců.

Právní stát

Z výše uvedeného vyplývá, že právní rámec reforem byl možná důležitější
než jejich rychlost. Je pochopitelné, že ne vše bylo možné udělat
najednou, protože legislativní proces je už svou povahou pomalejší než
exekutivní rozhodnutí, která se uplatňovala v procesu privatizace. Je
také pravda, že společenství ekonomů bylo po pádu komunistického režimu
lépe připraveno na nové podmínky než komunistickým režimem totálně
zdecimovaná komunita právnická.

Nicméně pomalý postup právního státu má na svědomí především
politický voluntarismus. To, že mnohé zákony byly přijímány pomalu,
nebo byly zablokovány úplně, byla způsobeno často především tím, že se
takové zákony nehodily některým mocným politickým a ekonomickým
uskupením.

Jak ukazuje pozdější zkušenost s přijímáním evropské
legislativy, bylo možné už v prvních fázích „budování demokracie“ v
Čechách, jednoduše použít existující západní vzory. Namísto toho ovšem
politická elita raději stále znovu „vynalézala kolo“.

Dobrým příkladem je zákon a státní službě, který byl nakonec přijat až
v roce 2001—pod mohutným tlakem EU. Důvodem opakovaného odsouvání
přijetí tohoto zákona byla snaha politických stran nechat si otevřené
dveře k politickému ovlivňování státní administrativy.

Neúcta k právu se projevovala i v již zmíněné neochotě naplňovat
přijatou ústavu. Neúcta k ústavě a k základním pravidlům demokratické
hry pak vyvrcholila během vlády opoziční smlouvy, kdy se ODS a ČSSD
pokoušely o naprosto účelové změny ústavy a volebního zákona. Naštěstí
se v té době již také ukázalo, že některé základní pojistky nové
demokracie začínají fungovat.
Ústavní změny, již schválené Poslaneckou sněmovnou, byly odmítnuty
Senátem, zatímco změna volebního zákona, šitá na míru zejména ODS, byla
zrušena Ústavním soudem.Ten také později vetoval snahy
opozičně-smluvních partnerů zmenšit nezávislost centrální banky.

S trochou ironie by se dalo říci, že instituce vytvořené jako
pojistky demokracie a právního státu—zejména Senát a ústavní soud—se
naštěstí prosadily dříve, než mohl zvítězit naprostý politický
voluntarismus. Jinými slovy, instituce demokracie a vláda práva se
někdy okolo roku 2000 začaly definitivně prosazovat jako důležitější
než momentální politické zájmy. Teprve od té doby je možné mluvit o
skutečné stabilizaci demokratického systému v České republice.

Občanská společnost

Jeden z největších teoretických soubojů v nové demokracii se
sváděl o pojem občanské společnosti. Zatímco si ovšem hlavní
protagonisté tohoto souboje—Václav Havel a Václav Klaus—vyměňovali
bonmoty a Klaus dokonce tvrdil, že občanská společnost vlastně
neexistuje, počet nejrůznějších spolků, aktivit a iniciativ postupně
rostl.

Příběh občanské společnosti v České republice je jedním z
nejúspěšnějších. Je sice pravda, že v mnoha sférách občanského života
přetrvává pasivita, a že občanský odpor vůči tomu či onomu často
končí—v normalizačním duchu—nad sklenicí piva v místní hospodě. Na
druhou stranu, zejména mladší lidé jsou schopni a ochotni se občansky
aktivně angažovat v nejrůznějších směrech.
Dokonce by se dalo říci, že růst občanské společnosti je generační
záležitostí.

Hlavním problémem občanské společnosti byla a je nerozvinutost
té její sféry, které se říká „veřejná politika“ (public policy).
Zatímco vzniklo velké množství charit, nátlakových skupin, profesních
sdružení, apod., vzniklo velmi malé množství skupin, které by byly
partnerem politické sféře v poskytování expertíz a nezávislém hodnocení
politických rozhodnutí.

V roce 1999 se objevily pokusy takové skupiny ustavit v podobě Impulsu
99 a Dřevíčské výzvy, ale i zásluhou nepřátelské reakce politiků byly
tyto iniciativy zpolitizovány. Ukázalo se, že zatímco politici se
podobných občanských sdružení bojí, samotná tato zase sdružení neví,
zda fungovat v čistě občansko-expertní rovině nebo mít vlastní
politickou agendu.

Jiným problémem občanské společnosti v České republice byla a
je jistá slabost té její složky, která se nazývá veřejnost. Podle
Jürgena Habermase a Charlese Tailora je silná veřejnost jednou ze
zásadních podmínek pro existence zdravé demokracie. Veřejnost je tou
formou občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají
prostřednictvím médií nebo tváří v tvář, aby v racionálním diskursu
probrali témata vzbuzující obecný zájem a mohli si na ně vytvořit
společný názor.

Veřejnost je zdrojem veřejného mínění, ale nemůže být omezována jen na
tento faktor. Silná veřejnost, jako společenská entita, je přímou
protiváhou politické a státní moci. Tam, kde silná veřejnost
neexistuje, politická sféra existuje bez účinné kontroly. Veřejný
prostor je pak „prázdný“ a zranitelný; dobře organizované politické
strany a ekonomické skupiny v něm dominují na úkor občanské veřejnosti.

Veřejnost je přitom ve vyspělých demokraciích prostor, v němž se
vytvářejí racionální názory, které mají být vodítkem pro politickou
moc. Jak zdůrazňuje Taylor, politickou moc musí kontrolovat a držet v
šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních
demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž
jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu.

Veřejnost, jakož i jedna ze základních forem veřejného prostoru, v němž
se veřejnost konstituuje—média–jsou ovšem v České republice zatím
slabé. Určitý zlom nastal na konci roku 1999, kdy se část veřejnosti
vzbouřila proti opoziční smlouvě v podobě výzvy „Děkujeme, odejděte!“
Ještě důležitější byla pro konstituování sebevědomé veřejnosti tzv.
televizní revolta na konci roku 2000, během které statisíce lidí
protestovalo proti pokusům politických stran získat vliv ve
veřejno-právní televizi.

Demokracie jako hodnotový systém

Navzdory pokroku v budování a fungování demokratických institucí,
tržního hospodářství, právního státu a občanské společnosti je zřejmé,
že demokracie nebude v České republice úplně doma, pokud se neustaví a
nebude občany internalizována jako hodnotový systém. Tedy pokud se
neustaví jako etický systém svého druhu.

Demokracie nefunguje, pokud se neopírá o určitý pozitivní étos,
o toleranci k odlišným (demokratickým) názorům, o kulturu diskuse.
Nefunguje ani tehdy, pokud většina není ochotna respektovat
menšiny—tedy pokud si neuvědomujeme, že každý z nás je v daném okamžiku
příslušníkem různých většin a menšin. Snaha momentálních politických
většin zneužívat své převahy k přepisování pravidel hry a k
nerespektování menšinových názorů je znakem
nevyspělosti demokracie, který v českém kontextu přetrvává.

Aby se demokracie mohla ustavit jako hodnotový systém, je ovšem také
třeba skutečného vypořádání se s temnými stránkami vlastních dějin. Zde
má česká společnost i deset let po vzniku samostatného státu největší
manko. Paradoxně k tomu, zdá se, přispěl rozpad Československa. Česká
společnost jako by byla ve své snaze najít novou identitu zatlačena do
obranného postoje, v němž zbylo málo místa pro pravdivou reflexi
různých historických traumat, zejména pak traumat vyrůstajících ze
složitých česko-německých vztahů. Neochota české politické reprezentace
i většiny společnosti reflektovat pravdivě chování značné části české
společnosti během nacistické okupace, odsun sudetských Němců a
kolaboraci s komunistickým režimem, je možná největší překážkou k
obnovení demokracie jako hodnotového systému.

Naproti tomu, postupnému zakotvení demokracie jako hodnotového systému
České republice pomáhá snaha o začlenění do širšího evropského kontextu
reprezentovaného zejména EU. I když EU se mnohým jeví jako jakési
byrokratické monstrum, ve skutečnosti leží v jejích základech společná
hodnotová stupnice evropských demokracií, kodifikovaná v nejrůznějších
lidskoprávních dokumentech. V jejích základech také leží respekt pro
odlišnost, respekt pro jiné kultury, a zároveň ochota hledat konsensus
navzdory odlišnostem. To, že je Česká republika na prahu vstupu do
tohoto společenství, je deset let po jejím vzniku jejím nejlepším
vysvědčením a zárukou dalšího demokratického vývoje.


Kniha Desetiletí –
Kapitola: Budování demokracie PERIPLUM, Olomouc, březen 2003

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..