Vyjádření prezidenta Václava Klause pro německý deník Süddeutsche Zeitung, že americké vojenské základny by nebyly na českém území vítány, protože „na základě naší historie jsme velmi citliví, když jde o cizí vojenské jednotky na našem území,“ je problematické hned na několika rovinách. Tak především není jasné, kde Klaus vzal informace o tom, že trpíme (popřípadě, že většina lidí u nás trpí) tímto druhem citlivosti. Pokud on sám je takto citlivý, má to tak formulovat.
Za druhé, když prezident poukazuje na naše zkušenosti, může mít na mysli pouze nacistickou nebo sovětskou okupaci. Tento poukaz je ovšem téměř urážkou jak inteligence občanů, tak nové české demokracie, tak Američanů. Prezident totiž srovnává nesrovnatelné.
Klausovo prohlášení spustilo další kolo politického přetahování mezi nejvyššími ústavními představiteli. Jako obvykle je tato roztržka poněkud zbytečná už proto, že by se prezidentova slova dala lehce odbýt poukazem na českou ústavu. O takových krocích, jako je umístění vojenských základen cizích zemí na území České republiky, totiž rozhoduje parlament na návrh vlády. Prezident může vyjádřit svůj názor, ale to je tak asi všechno. Pokud má vláda pocit, že Klausovy názory by mohly být v zahraničí–neznalém české ústavy–mylně vykládány jako oficiální názor státu, měla by dát našim nejdůležitějším partnerům jasně najevo, že Klaus skutečně vyjadřuje pouze své názory, pokud nejsou oficiálně posvěceny vládou.
Klausovo prohlášení je podivné nikoliv tím, že prezident smýšlí o umístění amerických základen tak či onak (na to má plné právo), ale že činí jakési rovnítko mezi sovětskou okupací a umístěním základen nejsilnější demokratické země světa. Je přece jasné, že jakýkoliv pobyt amerických vojsk na našem území by musel být demokraticky projednán a schválen. Smlouva by zahrnovala nejen datum příchodu, ale byly by v ní popsány přesně i možnosti jejího ukončení. Nešlo by tedy a jakýsi pobyt „na věčné časy“, o jehož způsobu a případném ukončení se rozhoduje výhradně ve Washingtonu.
A je zde ještě jeden podstatný rozdíl, který by politik v Klausově postavení měl vnímat. Zatímco na pobyt sovětských vojsk Československo po všech stránkách doplácelo, umístění amerických základen je lukrativní byznys. Nejenže Američané nechtějí nic zadarmo, a nejenže utrácejí v hostitelském státu spoustu peněz, ale–a to především–jejich vojenské základny vytvářejí velké množství pracovních příležitostí. Nejde přitom zdaleka jen o tisíce místních občanů, kteří pro Američany pracují přímo na základnách, ale také o celou síť dodavatelů. Je také jisté, že Američané by například takové Milovice–dodnes zdevastované v důsledku sovětského pobytu–proměnili poměrně rychle v moderní, ekonomicky prosperující lokalitu.
Neméně důležitá je také přítomnost amerických odborníků, jakož i–jedná-li se například o základnu leteckou–přítomnost špičkových technologií na našem území. Nezanedbatelné nejsou ani obranné a politicko-stabilizační prvky. Mladá demokracie, na jejímž území má základny nejmocnější demokracie světa, se jistě nemusí příliš bát ani vnějších ani vnitřních nepřátel. I to je důvod, proč už dopředu jsou zuřivě proti komunisté.
Prezident Klaus toto vše samozřejmě ví. Jeho poznámky na adresu možného umístění amerických základen u nás tak, zdá se, mají jen jeden účel–zabránit tomu, aby Česká republika byla ještě hlouběji, než je, integrována do euroatlantického společenství. Klaus je nacionalista, který prostě nesnese pomyšlení, že by malý český rybník měly napájet i zdroje čerstvé vody zvenčí.
Přestože vyjádřil jen svůj názor, podařilo se mu částečně to, oč mu jde.
Američané, kteří nám umístění vojenských základen na našem území ještě vůbec nenabídli, budou jistě postoje nejvyšších představitelů států, kam by své základny mohli umístit, brát v úvahu. Budou-li mít pocit, že už dopředu nejsou vítáni, nabídku nám ani neučiní.
5. 5. 2003