V myšlení Václava Havla o Evropě lze najít několik základních okruhů otázek.
Jednou z těchto otázek je evropská identita—tedy tázání se po tom, co duchovně, kulturně, či civilizačně Evropu konstituuje.
Druhou důležitou otázkou, kterou si Havel opakovaně klade, je otázka po odpovědnosti Evropy vůči světu. Havel zdůrazňuje, že současná planetární civilizace je ve svých parametrech především evropským vynálezem. Evropa má tedy za ní odpovědnost. Pokud se tato civilizace nemá zničit, Evropa by se do ní měla pokusit vnést nový étos.
Třetím okruhem otázek, který si Havel klade v souvislosti s Evropou jsou to, co nazývá dluhy západní Evropy vůči evropskému Východu a dluhy bývalé komunistické Evropy vůči Evropě západní.
Čtvrtý okruh otázek se vztahuje k budoucímu institucionálnímu uspořádání Evropské unie a rozšíření NATO. V této souvislosti se Havel také několikrát vyjádřil o roli Ruska v evropské politice.
Podívejme se na jednotlivé okruhy.
1. K otázce evropské identity Havel promluvil při více příležitostech. Už v prvních projevech po svém zvolení československým prezidentem na konci roku 1989 opakovaně zdůrazňoval, že Evropa se musí znovu kulturně i politicky sjednotit. K otázce evropské identity se pak vrátil v průběhu svého prezidentství mnohokrát. Své myšlenky pak pregnantně shrnul v projevu k francouzskému Senátu na jaře 1999. Havel řekl:
Co vlastně Evropu definuje?
Nejpodstatnější je zřejmě její vymezení kulturní, duchovní či civilizační. Je to prostor, v němž se pozoruhodným způsobem snoubí v jeden historický proud různé prameny, především pramen antický, židovský a křesťanský. Tento proud má ve srovnání s četnými neevropskými civilizacemi mnoho svých osobitých rysů, mezi nimiž je snad rysem nejcharakterističtějším nové nebo jiné pojetí času. Čas jako by byl v evropské tradici – nejprve v podobě dějin spásy a později v podobě ideje pokroku – především příležitostí či výzvou k pohybu, a to samozřejmě pohybu od zastaralého k novějšímu, tedy od horšího k lepšímu. Člověk vržený do evropského času si je jist, že stále hlouběji a lépe poznává svět, cítí se být povinen v duchu svého poznání ho sám stále dál zlepšovat a své poznání i své recepty na lepší život šířit. Jeho živlem je pohyb, vývoj, pokrok, změna. Své poznání chápe samozřejmě jako univerzální, a jelikož pociťuje i univerzální odpovědnost, cítí se být oprávněn šířit své ideje i svůj pokrok po celé planetě. Jako by tedy už kdesi v samé podstatě evropského vztahu ke světu či evropské kultury byly zaklety určité předpoklady k expanzi. Je to koneckonců pochopitelné: vývoj vede k technické přesile a ta svádí ke svému využití; méně podstatné už pak je, pro koho je nástrojem dobývání a pro koho nástrojem obrany. Idea pohybu se tak nakonec proměňuje ve fyzický pohyb prostorem.V hloubi evropského ducha je tedy něco osudově dvojsmyslného: na jedné straně fantastický rozmach racionálního poznání a s ním související prohlubování respektu k lidské bytosti a jejím právům, na druhé straně bytostný expanzionismus. Typicky evropský pocit odpovědnosti za svět získává posléze – trochu paradoxně, ale v jistém ohledu zákonitě – tvář pyšného majitele pravdy, neschopného elementárního vcítění do světa jiných.
2. Z takového vymezení evropské identity vyrůstá také odpovědnost současné Evropy vůči světu. Havel se k tomuto problému také vyjádřil vícekrát, na nejrůznějších fórech. Evropa podle něj stvořila technickou civilizaci, která obepíná celý svět. Má proto, za další vývoj této civilizace, která se vyvíjí v jakémsi sebezničujícím samopohybu, odpovědnost. Havel k tomu říká:
Myslím, že sjednocující se Evropa nemůže svou ideu dnes hledat a nalézat v ničem jiném, než v nové formulaci svého postoje k planetárnímu civilizačnímu samospádu, který dávala sama během věků do pohybu.
Evropa – jako historická entita, která je tak silně odpovědna za slávu i bídu dnešní planetární civilizace – by měla jako první předvést současnému světu, jak opravdu důsledně čelit všem nebezpečím, ohrožením a hrůzám, jež se na něj valí. Kdo jiný by měl přece ukázat, jak zvrátit dvojsmyslný civilizační vývoj, než ten, kdo ho kdysi inspiroval? Nebyl by snad takový úkol vskutku autentickým naplněním evropského pocitu univerzální odpovědnosti? Myslím si, že má-li dnes Evropa znovu hledat své poslání, svůj historický úkol, svou ideu, ideu, jíž by se mělo řídit i její sjednocování, pak je nemůže dost dobře hledat jinde, než na poli, o němž tu mluvím.
Nejde přitom vůbec o to, že by měla Evropa popřít svou vlastní historii, své tradice, své duchovní kořeny, principy, z nichž civilizačně vyrostla.
Naopak: jde o to, že by se měla rozpomenout na tu podobu, kterou v její kulturní tradici původně měla idea odpovědnosti za svět. Touto podobou nebylo přece pyšné vnucování své víry a svého názoru druhým, ani antropocentrické povyšování člověka nad řád přírody! Bylo jí něco jiného: pokorná cesta příkladu. Anebo nebyla snad Kristova vykupitelská oběť ztělesněním zásady, že chceme-li změnit svět, musíme začít každý sám u sebe?
Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily. A tím spíš doby, kdy mu vnucovala svou vlastní kulturu jakožto tu jedinou pravou a nejlepší. Jsem hluboce přesvědčen, že nastává naopak doba, kdy by měla Evropa s pokorou, kterou mívala kdysi na svém duchovním štítě, začít důkladně civilizačně zpracovávat, krotit a měnit sebe samu. Bude-li to působit jako příklad ostatním a ovlivňovat je, bude to skvělé. Ale předem kalkulovat s tímto efektem nelze. Je prostě třeba začít.
Ano, je pravda, že evropský duchovní pohyb vyústil do dnešní globální technické a konzumní civilizace, která tak dokonale pracuje na svém sebezničení, ze své vlastní vnitřní logiky. Ale zároveň – paradoxně – platí, že to je právě Evropa, která má z různých důvodů relativně největší naději, že dnešní stav zlomí a přesáhne tím tak říkajíc sebe samu. Potenciál k takové transcendenci dříme – zasypán a zapomenut – v jejích vlastních duchovních základech.
3. Havel se také opakovaně vracel k otázce nevypořádaných dluhů mezi západní a východní Evropou. Například na konferenci o Evropě, která se konala v Berlíně v únoru 1999 a později i na konferenci v Praze, v březnu 200, zformuloval toto téma znovu. Tam řekl:
Zdá se mi, že jsme my, lidé z postkomunistických zemí, ze zemí, které se ocitly za železnou oponou, trvale cosi dlužni vyspělým západním demokraciím, které měly to štěstí, že nepodstoupily desítiletí komunismu, a které tudíž neznají ani všechny záhady a tajemství postkomunismu. Jsme jim totiž dlužni podle mého mínění reflexi své zkušenosti. Pořád ještě jsme nedokázali dost jasně říct, co jsme vlastně prožili, co to znamenalo a jaká obecná zkušenost pro lidstvo z toho vyplývá. Možná, že to je nesdělitelné, nevím. Ale spíš se kloním k tomu, že se nemáme vzdávat nových a nových pokusů tuto zkušenost popsat, analyzovat a nabídnout světu a především demokratickému světu jako jakýsi náš duchovní vklad do lepší společné budoucnosti.
Podle mého mínění jsme trvale cosi dlužni Západu, ale zároveň Západ je cosi dlužen nám. Mám tím na mysli ty země, které měly dlouholetý kontinuální demokratický vývoj. Je nám dlužen a skrze nás sobě samému a vlastně celému světu větší míru odvahy. Neměl by se tak bát těch tajemných postkomunistických zemí s jejich prapodivnými projevy, s jejich někdy trochu podivnou, překvapivou politickou kulturou či polokulturou.
Západ podle mého mínění by se měl strachu z postkomunistického tajemství zbavovat mimo jiné i proto, že přece jen historicky není zcela bez viny na tom, že vůbec jakýsi komunistický, a tudíž i postkomunistický svět existoval. Můžeme se rozpomenout na různé poválečné smlouvy (nepřesně a symbolicky se tomu říká Jalta, ale není to jenom Jalta a není to ani moc Jalta), podle kterých se evropské poválečné rozdělení do značné míry dělo i z dopuštění Západu, a tudíž i náš mnoho desítiletí trvající pobyt ve velkém sovětském impériu byl do jisté míry způsoben i zdrženlivostí, mlčenlivostí, tichým přihlížením, za tichého souhlasu demokratického západního světa. S tím souvisejí i ony tajemné postkomunistické úkazy, protože kdyby nebylo komunismu, nebylo by ani postkomunismu.
4. Havel se také opakovaně vyjadřoval k tomu, jak si představuje budoucí institucionální uspořádání Evropy. Pokud jde o Severoatlantickou alianci, velmi brzy po svém zvolení se vzdal představy, že NATO by se mělo rozpustit společně s Varšavskou smlouvou, a začal hájit ideu přeměny aliance v jakési panevropské obranné společenství. Byl vždy důsledným zastáncem rozšíření NATO. Zároveň ale vždy poměrně jasně vystupoval proti možnému začlenění Ruska do této aliance.
Rusko jako člena NATO si osobně moc představit neumím a hlavně si nemyslím, že by jeho členství čemukoli dobrému pomohlo.
Rusko je ohromná euroasijská mocnost, která bude vždycky hrát svou velmi specifickou roli ve světové politice. Ano, část Ruska leží v Evropě a ruské duchovní bohatství vždycky nesmírně ovlivňovalo zbývající Evropu, která naopak vždycky významně ovlivňovala Rusko. To ale neznamená, že by mělo být Rusko bez dalšího vřazeno do regionu, který nazýváme Západem. Nikoli proto, že by bylo méněcennější, ale prostě proto, že by tím sama moderní strukturace světa založená na spolupráci různých zřetelně ohraničených regionů či historicky vzniklých entit ztrácela smysl: cokoliv by mohlo sahat kamkoliv, jakákoli rovnováha by byla rozbita, všechny regionální organizace by se mohly proměnit v soubor dalších a už zcela bezzubých replik Organizace spojených národů. Je dost vhodných prostředí k diskusi nejmocnějších zemí včetně Ruska – od Rady bezpečnosti OSN až po OBSE – a je dost dalších prostředí, kde je hlas Ruska součástí širokého a upřímného mnohohlasu, například Rada Evropy. Ale trochu zoufalá snaha o integraci všech se všemi a za každou cenu může vést nakonec jen ke zmatku a zkáze. Skutečnou cestou k míru je rovnoprávné jednání jednotlivých zřetelně ohraničených a identifikovatelných subjektů soudobého multipolárního světa. Anebo to snad nebyla v minulosti především jakási „rozmlženost okrajů“, totiž právě nejasnost v tom, kde kdo začíná a kde kdo končí, co vedlo nejčastěji k válkám?
Havel také psal a mluvil opakovaně o budoucím uspořádání Evropské unie. V projevu ve francouzském Senátu nastínil, snad jako první významný Evropan, smělou vizi důsledné parlamentarizace evropských struktur, jakož i myšlenku přijetí evropské ústavy. Řekl:
Nemá-li se stále víc jevit jako velmi složitý administrativní podnik a úkol, kterému rozumí jen zvláštní třída euro-specialistů, ale má-li se skutečně – jak ostatně mnohokrát deklarovala – přiblížit občanům, pak by podle mého mínění měla dát impuls k tomu, aby se někdo pokusil napsat její základní zákon. Mám tím na mysli nepříliš dlouhou a obecně srozumitelnou ústavu, která bude mít krásnou preambuli, v níž bude stručně popsán smysl a idea Unie, a která pak bude definovat základní orgány Unie, jejich kompetence a vzájemné vztahy. Není třeba vymýšlet mnoho nového, stačí vybrat z mnoha set stránek dnes platných smluvních dokumentů to nejpodstatnější a propojit to v jeden celek.
Pokud jde o orgány Unie, osobně si myslím, že si situace dříve či později vynutí zřízení dvoukomorového systému, jak tomu bývá u normálních federací. Vedle dnešního Evropského parlamentu, odrážejícího svým složením velikost členských zemí, tu zřejmě bude muset působit druhé a samozřejmě menší tělísko, do něhož by se už nevolilo přímo, ale do něhož by každý parlament členského státu volil řekněme dva své poslance. V takovéto druhé komoře by tedy měly velké i malé členské státy tutéž hlasovací sílu, přičemž by bylo přesně vymezeno, nejlépe v samotné Ústavě, které věci musí schválit obě komory a které jen komora první.
Celkově tedy, jak patrno, bych doporučoval spíš cestu pozvolné a stále hlubší parlamentarizace a federalizace než cestu mezistátních smluv a smluvně vznikajících institucí a aparátů. Možná to vypadá na první pohled překvapivě, ale já jsem skutečně přesvědčen o tom, že cesta, kterou doporučuji, otevírá více prostoru pro projev vůle jednotlivých národů a uplatnění jejich identity, než cesta druhá. Ta je totiž přesně tím, co vede ke vznikání a bujení nevolených a občany – tedy lidem jednotlivých zemí – nekontrolovaných byrokracií.
Svůj ohled na EU pak sumarizoval v zásadním článku,který zveřejnil v deníku Mladá Fronta Dnes 24.3.2001. Zde jsou některé myšlenky z tohoto článku.
Celé známé dějiny Evropy měly charakter diktátu silnějších těm slabším. Ukázalo se, že náš kontinent je jedním komplexním politickým tělesem, byť nesmírně členitým, různotvárným a různorodým, kterému byl jeho vnitřní pořádek téměř v celé jeho známé historii vnucován těmi nejmocnějšími, kteří si Evropu rozdělovali buď válkami, anebo účelovými a veskrze technokratickými dohovory. Po zkušenosti dvou světových válek ve dvacátém století mnoho osvícených Evropanů dospělo k názoru, že celou bohatou a pestře strukturovanou politickou entitu zvanou Evropa je třeba vnitřně uspořádat na nových principech.
V podobě dnešní Evropské unie vzniká nejen pro nás – a nás by to mělo jako zemi ležící v samém středu Evropy zajímat obzvlášť – ale pro celou Evropu naděje, že sama ze sebe utvoří jakési zvláštní soustátí postavené na moderních principech. Není nutné se upínat k názvům jako federace, konfederace, unie a podobně, neboť to nové, co se tu rodí, se do těchto starých šuplíků těžko vměstnává. Nazývejme to soustátím, které by mělo být založeno nikoli na diktátu mocných nebo na násilí, na válkách a jejich výsledcích, ale na principu skutečné spravedlnosti, rovnoprávnosti, principu sdílených společných hodnot a zároveň úctě k svébytnosti a identitě různých obcí, společenství, profesí, regionů, států a národů.
Byla to Evropa, která kdysi dávala novověké civilizaci směr, uváděla ji do pohybu a exportovala ji – ve vší její dvojsmyslnosti – do celého světa. A kladu si otázku, zda dnes není novým posláním Evropy nikoliv už zbytku světa cokoliv vnucovat, a tím méně násilím, ale hledat naopak způsoby, jak čelit dvojsmyslnosti některých soudobých civilizačních procesů, jak z nich vybírat to dobré a vyvarovat se toho špatného a jakousi „prací na sobě“ či hledáním vlastní nové odpovědnosti sloužit ostatním jako eventuální příklad a inspirace.
Není něco takového historickým posláním či úkolem či smyslem i Evropské unie? A kdyby toto dělala, nenavazovala by tím na jednu z nejlepších linií evropské duchovní historie?
Polský institut, Lipsko, 8. 5. 2003