Od podzimu minulého roku působí vládní koalice dojmem, že nevládne. Nejprve jí vážně rozkolísal neúspěch daňového balíčku spojeného s povodněmi, později vnitřní rozpory v sociální demokracii, které vyvrcholily fiaskem při volbě prezidenta. Pak přišly spory týkající se reformy veřejných financí a několik zbytečně prohraných hlasování v Poslanecké sněmovně.
Jedním z výsledků této dosavadní politické impotence jsou klesající preference vládních stran. Ačkoliv opoziční Občanská demokratická strana se za posledních osm měsíců vyznamenala snad jen tím, že stála jako jeden muž za Václavem Klausem při volbě prezidenta, a že spolu s komunisty důsledně obstruuje úsilí vládní koalice v parlamentu, stačilo jí to k výraznému růstu popularity.
Před pádem zatím uchránily Špidlovu vládu nikoliv její vlastní úsilí a soudržnost, ale spíše nedostatek alternativ. Předčasné volby, o kterých se občas mluví, jsou vzhledem k rigidní české ústavě téměř nemožné, pokud se—stejně jako v roce 1998—neshodnou politické strany na speciálním ústavním dodatku, který by volby umožnil. Takový dodatek ale neprojde bez podpory stran současné koalice, které na něm ovšem nemohou mít zájem.
Reálnou alternativou není ani nahrazení současné vládní koalice buď koalicí ČSSD s ODS, nebo koalicí ČSSD s komunisty. První ze dvou koalic není v zájmu ODS, která bude bezpracně sbírat politické body, dokud bude ČSSD slabá. Druhá zase není v zájmu ČSSD, protože otevřená spolupráce s KSČM by stranu zdiskreditovala. Menšinová vláda ČSSD—ať už by si zajišťovala podporu jakkoliv—by zase byla příliš slabá na to, aby mohla pomoci ČSSD k růstu popularity. Případná tichá podpora ze strany KSČM by jistě měla svou cenu a ČSSD by na ní doplatila.
Pokračování současné vládní koalice je tedy nejrozumnějším řešením pro všechny tři vládní strany. Pád vlády by nepoškodil jen ČSSD, ale i unionisty a lidovce. Mnohé bude ale záležet na tom, zda pohrobci opoziční smlouvy v ČSSD si uvědomí, že nová opoziční smlouva nebo přímá koalice s ODS jsou nereálné, a že pokud nechtějí úplně zničit svou stranu (a tím i svou politickou budoucnost), měli by investovat do současné koalice. Pokud ale ta má být řešením lepším, než by byl rozpad koalice, musí vláda začít skutečně vládnout.
Aby se to podařilo, vládní koalice potřebuje udělat několik věcí. Tím prvním je úspěšné dokončení reforem veřejných financí, včetně reforem penzijního systému. Ačkoliv některé výdajové škrty mohou být skutečně nepopulární pro některé voliče ČSSD, spuštění reformy může být pro ČSSD paradoxně záchranou. Vláda vedená ČSSD by tak nejen ukázala, že je schopna vládnout, ale zároveň by zainteresovala velké skupiny obyvatelstva na reformách, které přesahují horizont jednoho volebního období.
V rámci takto schválených reforem by se vládní koalice také měla důsledně vyvarovat veřejně propíraných rozepří ohledně státního rozpočtu a dalších důležitých zákonů. Případné neshody by měla řešit za zavřenými dveřmi a do parlamentu chodit vždy jako jeden muž.
V zájmu vládní koalice také je se začít mnohem srozumitelněji vymezovat proti opozici. ODS a KSČM mají momentálně jasně navrch v jejich neúprosné kritice vlády, která často zůstává bez odezvy. Situaci vládní koalice v oblasti komunikace ještě zhoršuje skutečnost, že soukromé televize v této zemi, zdá se, vyhlásily Špidlově vládě válku.
Vládní koalice si také potřebuje vyjasnit vztahy s prezidentem. Na jedné straně je dobré, bude-li vláda s prezidentem konzultovat postup v zahraniční politice a některých dalších oblastech, na straně druhé by neměla dopustit, aby ve veřejnosti vznikl dojem, že zemi řídí Václav Klaus. V našem ústavním systému prezident nestojí nad vládou (ta za něj ústavně odpovídá) a důležité konzultační schůzky by se měly konat z iniciativy premiéra, spíše než prezidenta. Bude-li Klaus pokračovat ve své dosavadní politické expansivnosti, měla by ho vláda nekompromisně odkázat do patřičných mezí.
Pokud Špidlova vláda dokáže vzbudit ve veřejnosti pocit, že vládne a má věci pod kontrolou, může se veřejné mínění pomalu začít měnit v její prospěch. Pokud jí zůstane image vlády rozhádané a udržovací, buď předčasně padne, nebo připraví cestu k drtivému volebnímu vítězství současné opozice v příštích volbách.
Právo – 15. 5. 2003