Evropská unie je v této fázi svého vývoje hybridem, který kombinuje
prvky mezivládní spolupráce, konfederace a federace. Její často
zmiňovaný demokratický deficit je výsledkem právě určité nejasnosti
rozhodovacích struktur EU.
Zároveň je ovšem nutné zdůraznit, že celkový vývoj EU-až k
dnešnímu stavu-je výsledkem demokratických procesů, na kterých se plně
podílely národní státy. Jinými slovy, žádné skutečně důležité
rozhodnutí nemohlo být učiněno přes hlavy národních států.
Dalším zdrojem tzv. demokratického deficitu je, že orgány EU
nekopírují tradiční rozdělení mocí, tak jak je známe z úrovně národních
států. Vrcholné orgány EU-Rada i Komise–v sobě kombinují pravomoci
legislativní a výkonné. Evropský parlament pak není vůbec především
legislativním orgánem, ale spíše orgánem kontrolním (může za určitých
okolností odvolat Komisi) nebo konzultativním.
Skutečnost, že vrcholné orgány EU nekopírují tradiční dělení mocí na
národní úrovni ovšem
nevede k nedemokratickým rozhodnutím. Skutečně důležitá rozhodnutí musí
být Radou schváleny jednomyslně; není tedy možné činit rozhodnutí proti
vůli národních států, kde důležitá rozhodnutí EU podléhají
demokratickému ratifikačnímu procesu.
Demokratický deficit se tak projevuje určitou nepřehledností a
těžkopádností unijního rozhodování. Také unijní právo je dnes velmi
nepřehledné.
Zatímco na úrovni rozhodovacích struktur by tedy bylo možné mluvit o
určitém druhu demokratického deficitu, pokud jde o obsahovou stránku
demokracie, EU žádným demokratickým deficitem netrpí.
Americký politolog Fareed Zakaria argumentuje ve své nedávno
publikované knize „Budoucnost svobody“, že demokracie má svou
procedurální stránku, která zajišťuje rozhodování většinou,a vzájemnou
kontrolu výkonné, soudní a legislativní moci. Zároveň ale má také
stránku obsahovou, kterou Zakaria nazývá „ústavní liberalismus“. To je
de facto vláda zákona, která garantuje práva jednotlivců a menšin.
Opírá se o existenci nezávislých institucí, jako jsou soudy, banky,
občanská společnost, nebo média.
Zakaria navíc argumentuje, že v moderních demokraciích hrozí nebezpečí,
před kterým varoval už Alexis de Tocqueville-tyranie většiny, která
nutí politiky k populistickým rozhodnutím. Zakaria argumentuje, že
právě z tohoto důvodu je dobré, aby politické instituce delegovaly
demokratickým způsobem výkon celé řady pravomocí na nezávislé
instituce, které nepodléhají monetárnímu politickému tlaku. EU je podle
něj takovou institucí. Její orgány jsou vytvořeny demokraticky, ale
zároveň nepodléhají stejným politickým tlakům jako národní politické
elity, které musí bát příštích voleb.
Jinými slovy, EU trpí spíše nepřehledností a těžkopádností, než
demokratickým deficitem.
Je jasné, že tato nepřehlednost a těžkopádnost by se prohlubovaly,
pokud by EU měla 25 členů bez toho, že by své rozhodovací mechanismy
zpružnila. I to je cílem Konventu, který připravuje novou evropskou
ústavu.
EU má před sebou čtyři scénáře vývoje.
1. zachování současného stavu, což by vedlo k zadření rozhodovacích mechanismů po rozšíření;
2. návrat v čase před Maastricht, tedy jakési rozvolnění, což není varianta příliš realistická;
3. prohlubování integrace a zpružňování rozhodovacích procesů bez
významných prvků federalizace v nejbližší době (to je, jak se zdá
cesta, kterou EU pro nejbližší období zvolí);
4. federalizace zakončená vytvořením skutečné federace, v níž parlament
(nejlépe dvoukomorový) vytváří zákony a kontroluje vládu-tedy model
podobný americkému.
Každopádně, k překonání demokratického deficitu bude nutné
rozhodovací mechanismy výrazně zpružnit a zavést strukturu unijních
orgánů, která více připomíná klasické dělení mocí. Zdá se, že logika
sjednocovacího procesu je taková, že na jeho konci je vytvoření nějaké
formy Spojených států evropských.
Konference US-DEU „Krok za krokem k federativní Evropě, Praha – 30. 5. 2003