Válka v Iráku skončila, pochybnosti zůstávají. Na téma uvozené titulkem diskutují ředitel Newyorské university v Praze Jiří Pehe a profesor Ostravské university Jan Keller.
Vážený pane Kellere,
více než měsíc po skončení války v Iráku je zřejmé, že je nutné přehodnotit některé argumenty jak zastánců tak odpůrců tohoto vojenského zásahu. Zatím se například nepotvrdilo tvrzení amerických politiků, že Irák měl rozsáhlé zásoby zbraní hromadného ničení. Nepodařilo se také dokázat přímé spojení Iráku s teroristickými organizacemi, jako je Al Kajdá.
To ovšem neznamená, že Irák zbraně hromadného ničení neměl (mohl je zničit, vyvézt, či ukrýt), nebo že s teroristy nespolupracoval. Pokud se ale obvinění na adresu iráckého režimu nepodaří prokázat jasně, budou zpochybněny jak spěch Bushovy vlády tak její neochota dát více prostoru multilaterální diplomacii. Oprávněná bude i kritika, že bylo zbytečně poškozeno euro-atlantické společenství a možná též proces evropského sjednocování. Jakkoliv svou negativní roli v tomto procesu sehrály Francie a Německo, hlavní díl viny nakonec padne na hlavu George W. Bushe.
Odhlédneme-li ale od načasování války a způsobu, jakým byla-na úkor multilaterální diplomacie-zahájena, nezdá se mi zbytečná. Podle zpráv z poválečného Iráku byl Saddámův režim ještě hroznější, než jsme byli ochotni věřit. Některé údaje mluví až o 4 milionech zavražděných lidech od doby, kdy Saddám převzal v Iráku moc, mezi nimi mnohých krutě umučených.
Zde se, domnívám se, nabízí závažné dilema pro ty odpůrce zásahu, kteří argumentovali mezinárodním právem, zvláště pak posvátností principu státní suverenity. Podle mého soudu svržení takové vražedné mašinérie lze ospravedlnit určitým počtem civilních obětí války, navíc v případě amerického zásahu počtem relativně malým.
Kritici namítnou, že žádná země, tedy ani Spojené státy, nemají právo hrát si na mezinárodního četníka. Namítnou též, že USA kdysi se Saddámem spolupracovaly. Uslyšíme, že není prostě v silách mezinárodního společenství zasahovat všude tam, kde jsou porušována lidská práva. Zazní argumenty o dvojích standardech-když Irák, proč ne Severní Korea nebo Čína? To vše lze uznat, přesto ale lidé, kterým záleží na lidských právech, jistě nebudou vášnivě protestovat proti tomu, když konečně padne alespoň jeden z nelidských režimů, který masově vraždí své vlastní obyvatele.
Státní terorismus, který je namířen proti umlčeným obyvatelům vlastního národa, je ještě mnohem hrůznější než terorismus mezinárodní. Nejenže není tak viditelný, ale ještě je často pokrytecky chráněn principy mezinárodního práva, jako je státní suverenita. Jeho oběti často nejsou objeveny až do chvíle, kdy je taková země vojensky poražena.
V této souvislosti je nutné podrobit vážné kritice OSN, která znovu prokázala, že dokáže fungovat poměrně dobře v situacích, jako je řešení humanitárních katastrof, ale zcela selhává v roli jakéhosi mezinárodního četníka, který by předcházel konfliktům a trestal režimy, které flagrantně a masově porušují ta práva, která jsou koneckonců zakotvena v základních dokumentech OSN. Obecně vyvstávají závažné otázky o efektivnosti současného mezinárodního pořádku.
Zatím se také nepotvrdila varování odpůrců vojenského zásahu, že válka povede k velké regionální nestabilitě. Nedemokratické islámské režimy v regionu se evidentně zalekly americké rozhodnosti a převahy, jakož i neschopnosti mezinárodního společenství USA zastavit. Závažnější otázkou tak spíše je, zda Američané mohou uspět i s demokratizací Iráku, a následně pak celého regionu, jak slibovali. Na tuto odpověď je příliš brzy.
Nezdá se také, že primárním motivem amerického zásahu bylo získat přístup k irácké ropě nebo rozšiřovat americké impérium. Američané zatím nijak nemění své plány použít výnosy z prodeje ropy k rozsáhlé ekonomické rekonstrukci Iráku. Nejedná se o koloniální okupační mocnost, která bez milosti drancuje přírodní zdroje okupované země pouze ve svůj prospěch a chce zůstat na „věčné časy.“ Potvrzuje se znovu stará moudrost, že je lepší být vojensky poražen USA než osvobozen zemí, jakou byl Sovětský svaz.
Předpoklad některých amerických politiků a nekonzervativních politiků, že situaci na Středním východě nelze prostě stabilizovat bez toho, aniž bychom se nějakým způsobem vypořádali s despotickými režimy, které region destabilizují a navíc poskytují prostředky a útočiště teroristickým organizacím, se mi jeví jako správný. Politický tlak na tyto režimy selhal. Invaze v Iráku a jeho následná modernizace mohou skutečně posloužit nejen jako nástroj nátlaku na nedemokratické režimy, ale-pokud se ekonomická a politická modernizace Iráku zdaří-i jako příklad.
Vážený pane Pehe,
přiznám se, že mi působí určité potíže přistoupit na Váš způsob argumentace. Vždyť je to jen nedávno, co jsem byl spolu s dalšími občany přesvědčován, že Saddám Husajn je nový Adolf Hitler, který akutně ohrožuje celý svět. Po útoku na Irák se ukázalo, že Saddám je slabší než kdykoliv dříve, jeho armáda je špatně vystrojena i vyzbrojena a má hodně jinou morálku, než měly počátkem války jednotky Hitlerovy.
Mnozí usoudili, že spojenci se spletli. Nikdo není vševědoucí. Pak jsme byly ale stejnými lidmi ubezpečováni, že Saddám vlastní rozsáhlé arzenály zbraní hromadného ničení. Dobře si pamatuji, jak čelní představitelé USA tvrdili, že mají o tom nezvratné důkazy, avšak z obavy, aby neprozradili své zpravodajské zdroje, je nemohou dát k dispozici inspektorům OSN. Nyní se už otevřeně připouští, že žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nejsou. Byli jsme tedy podruhé obelháni.
Také se mám tvrdilo, že Saddám Husajn je ve spojení s teroristy Bin Ládina. Byla by to unikátní aliance přísně světské diktatury, která potlačovala islámskou většinu ve své zemi, a fundamentalistického islámského hnutí. Také tato stopa se však ukazuje být falešná. Možná měla jen posloužit k jitření emocí americké veřejnosti otřesené barbarskými atentáty z 11.září.
Nyní, kdy se žádná z těchto domněnek, které měly ospravedlnit flagrantní porušení mezinárodního práva, nepotvrdila, mi tedy navrhujete další verzi. Tentokrát máte k dispozici údaje až o 4 miliónech povražděných režimem Saddáma Husajna.
Jak jste k těmto údajům přišel v zemi, kde od války vládne naprostý chaos, kde úřady byly vyrabovány a kartotéky zničeny, kde okupační jednotky mají úplně jiné problémy, než identifikovat počet a původ mrtvých ? Co když jen narazily na hroby vojáků, kteří byli údajně po stovkách a tisících zaživa zahrabávání radlicemi amerických tanků ve válce roku 1991?
Vůbec nepochybuji o tom, že Husajnův režim mučil a vraždil své odpůrce. Dělal to zřejmě ale už v době, kdy si samotný Husajn srdečně potřásal rukou s Donaldem Rumsfeldem. Pokud by šlo spojencům skutečně o ty mrtvé, museli by na to upozorňovat už tehdy. Dnes, jak známo, jim jde o ospravedlnění agrese, která podkopala základy mezinárodního práva a otřásla pozicí OSN. Argumentovat právě v tomto kontextu hromadami mrtvol mi připadá příliš cynické. Je to podobné, jako když stoupenci stavby dálnic argumentují tím, že na dálnicích dochází ročně k menšímu množství smrtelných nehod než na okresních silnicích. Tato morbidní argumentace má pomoci uvolnit další peníze pro stavby dálnic a nových benzinových čerpadel. Pokud by šlo investorům skutečně a upřímně o ty mrtvé, museli by přece podporovat železnici.
Zároveň soudíte, že válku může ospravedlnit relativně malý počet civilních obětí. Kolik nevinných mrtvých jste ochoten považovat za relativně malý počet? Dokáže to politologie nějak kvantifikovat? Svého času prohlásila paní Albrightová, že něco přes půl miliónu dětí, které v Irák zemřely v důsledku našeho embarga, považuje za přiměřený počet. (Přesnou citaci včetně dne a hodiny, kdy byla tato památná slova pronesena, si lze ověřit v nedávno vyšlé knize bývalého šéfa mise OSN v Bagdádu Hanse von Sponecka s názvem Chtěná válka.)
Nesouhlasím s Vámi ani v tomto bodě. Počátkem tohoto roku byla přece jedinečná šance donutit Saddáma Husajna k dalším a dalším ústupkům. Sám jistě věděl, jaká je jeho reálná síla. A národ, který zjistí, že diktátor slábne, rád povstane. I když by celý proces trval o měsíce a třeba i o pár lét déle, tisíce civilistů mohly žít a inspektoři OSN na to mohli dohlížet. Nevěřím, že jste kdy viděl fotky mrtvých žen, dětí a starců, když můžete tvrdit, že šlo jen o relativně malý počet. Tento „relativně malý počet“ přece už nikdy žádná lidská práva mít nebude, a to vinou zásahu, jemuž se dalo předejít. Není přece možné stylizovat se zároveň do role ochránce lidských práv a zároveň bagatelizovat právo na život druhých.
Ve svém textu mluvíte o záměru modernizovat Irák. Nemyslím si, že protektorát, loutková vláda a politický satelit jsou nějak zvlášť moderní instituce. Budovat na tancích demokracii je asi tak duchaplné, jako posilovat pomocí tanků socialismus. Obojí musí ztroskotat a z obojího zbude jen trocha ostudy. Zatím to vypadá, že demokratické volby v Iráku by vedly k nastolení tvrdě fundamentalistického režimu. Právě nezamýšlené důsledky jednání jsou přece tím jediným, co v dějinách funguje naprosto spolehlivě. Proč to nevědí zrovna poradci amerického prezidenta? Asi by si měli číst méně o Armagedonu a více studovat knihy amerických sociologů typu Robeta Mertona. Možná by pak nebyl tak velký ani propad OSN, ani roztržka mezi Amerikou a větší částí staré dobré Evropy.
Žádný z argumentů George Bushe, jež byly použity pro ospravedlnění války, se zatím nepotvrdil. Musel to být opravdu velký politický omyl, když nezbývá, než najít čtyři milióny mrtvých, aby byl tento zlovolný akt dodatečně legitimován. Preventivní válku však nelze legitimovat hromadami mrtvol. Jakmile se preventivní válka jednou ujme coby prostředek řešení světových problémů, konfliktů a napětí, mrtvol se pak už ani ti nejlepší plánovači válek nedopočítají. Je pro ně tak těžké to pochopit? Anebo mají jen jiné zadání?
Vážený pane Kellere,
Nepochybujete, že Saddámův režim mučil a vraždil své odpůrce. Tito mrtví, jsou dnes podle Vašeho názoru používáni jen jako záminka k ospravedlnění agrese, která podkopala základy mezinárodního práva a otřásla pozicí OSN. Říkáte, že existovala jedinečná šance donutit Saddáma k dalším a dalším ústupkům.
Ve skutečnosti naděje, že by OSN byla schopna Saddáma-po letech podvádění z jeho strany-donutit k zásadním ústupkům, byla naprosto mizivá. Misí inspektorů vůbec nemělo být v Iráku hledat zbraně hromadného ničení; Saddám jim měl dodat důkazy, že takové zbraně zničil. Už to, že si namísto toho hrál s OSN na kočku a myš, by v normálně fungujícím systému (mezinárodního) práva mělo být důvodem k zásahu.
Američané se přestali opájet nereálnou představou, že dojde k revolučnímu obratu a-použiji-li Vašeho příměru–lidé najednou začnou masově jezdit vlaky. Raději se rozhodli vybudovat dálnici. Po 11. září 2001 prostě nechtěli riskovat, že tento nekontrolovatelný režim poskytne zbraně hromadného ničení teroristům. Nebylo jisté, že Saddám takové zbraně má, či vyvíjí; jisté bylo, že je kdysi měl a použil, a že odmítal podat důkazy o tom, že je zničil.
Nedomnívám se, že Saddám věděl, jak je ve skutečnosti slabý, ani že by zdecimovaný irácký národ povstal. Diktátoři tohoto typu vždy přeceňují svou reálnou sílu. Národům nechaným napospas diktátorům, kteří kontrolují od informací až po bezpečnostní složky naprosto vše, nakonec obvykle může pomoci jen někdo zvenku. Téměř jisti si mohou být pouze tím, že tím někým nebude OSN, kde komisi pro lidská práva předsedá Libye, a kde někteří členové Rady bezpečnosti čile obchodují s režimem, na něhož táž instituce uvalila sankce.
Odhady o čtyřech milionech zavražděných Saddámovým režimem pocházejí od lidí, kteří přežili Saddámovy mučírny a mohou nyní mluvit. Možná tito lidé, kteří se s nasazením života pokoušeli mapovat, co se v Iráku dělo, přehánějí. Povaha podobných režimů je taková, že se to možná nikdy nedozvíme. Proto ani Donald Rumsfeld možná kdysi nevěděl, že si podává ruku s masovým vrahem, když USA se Saddámem spolupracovaly proti Iránu. To, že si podávají ruce s masovým vrahem Stalinem, věděli ale během druhé světové války Churchill a Roosevelt. Nic jiného jim nejspíše nezbývalo, když chtěli porazit Hitlera. Někdy je v tomto světě bohužel skutečně nutné raději vybudovat dálnici, než doufat, že všichni začnou hned jezdit vlakem.
Vážený pane Pehe,
neodpovídáte mi na podstatné věci. Jistě jsme oba dva proti diktátorům a mučírnám. Já jsem dokonce i proti těm diktátorům, které dlouhodobě podporovaly Spojené státy, a proti těm mučírnám (zejména v latinskoamerických zemích), ve kterých školitelé dělali právě američtí experti. O to teď ale nejde.
V prvé řadě se jedná o monstrum takzvaných preventivních válek. USA a Velká Británie vypustily z láhve džina, protože jim to momentálně vyhovovalo. Otevřely tím například cestu řekněme pro Indii, aby rozpoutala preventivní válku bez souhlasu OSN třeba proti Pákistánu, tedy zemi, která má zbraně hromadného ničení, není v ní demokratický režim, jsou v ní potlačována lidská práva a Indie se může cítit touto zemí ohrožena.
Zatím se Indie chová mnohem rozumněji než Bushova administrativa, takže k preventivní válce nesáhla. Kde je ale záruka, že tak neučiní ona anebo nějaký jiný mocný stát? Vždy samozřejmě v zájmu předejití mnohem větším konfliktům. A pošleme pak Indům na požádání naši speciální jednotku? Vždyť půjde o humanitární pomoc.
Není prostě možné, aby jeden stát s několika málo spojenci zcela svévolně rozhodoval, kterého lumpa potrestá a kterému lumpovi bude dále dodávat toxické látky a nášlapné miny (v zájmu podpory svých nejvyšších mravních hodnot, pochopitelně). Náš stát přistoupil na velice špinavou hru a je jen logické, že premiér Špidla bez nejmenších skrupulí navštívil nedávno brněnský veletrh IDET, na kterém se vystavovaly i zbraně zakázané mezinárodními konvencemi. Není ale přece možné dělat takové věci a zároveň mít plná ústa lidských práv.
Je třeba to všechno vidět v širších souvislostech. Dnes dochází k tomu, že deregulace se přesouvá z oblasti hospodářské do oblasti vojenské. Jsou odbourávány bariéry, které až dosud (třebas nedokonale) zajišťovaly aspoň jakousi možnost bezpečnosti. Bylo v tom jistě mnoho pokrytectví – o Donaldu Rumsfeldovi už jsem se zmínil a je mi líto, že podceňujete jeho informovanost. Ale existující systém mezinárodního práva chránil před vypuknutím zcela nekontrolovatelného vývoje. Spojené státy a jejich spojenci učinili aktem preventivní války velice nebezpečný krok a míru nejistoty tím ve světě nesnížili, ale výrazně zvýšili. Něco takového přece nelze ani bagatelizovat, ani omlouvat.
Neodpověděl jste mi ani na to, jak si představujete modernizaci a demokratizaci Iráku. Kolik náboženských vůdců a kolik věřících bude třeba internovat, či přímo zlikvidovat, než většinu v Iráku získají ti, kdo budou volit podle představ svých osvoboditelů? Situace je přece úplně jiná než v poválečném Německu či Japonsku. Co když ti lidé nebudou chtít volit tak, jak si to my představujeme? Co když se celý region stane ještě destabilizovanější? Existují studie, které se snaží dokázat, že právě destabilizace regionu, a nikoliv demokratizace byla skutečným cílem útoku na Irák. A nezlobte se na mne, ale logika těch studií není o nic horší, než logika těch, kteří se za každou cenu snaží ospravedlnit prakticky cokoliv, co dnešní páni ve Washingtonu provedou.
Vážený pane Kellere,
„monstrum“ preventivní války bylo vyprovokováno monstrem jiným-útokem nadnárodní islámské teroristické organizace na cíle v srdci západní civilizace. Sebevražda byla použita jako legitimní forma boje, civilní letadla jako zbraně. Američtí politici si uvědomili, že se něco podobného bude opakovat s pomocí zbraní hromadného ničení, pokud tomu nezabráníme.
Instituce mezinárodního práva a struktura OSN nejsou ovšem k něčemu podobnému uzpůsobeny. Počítají s racionálními aktéry (národními státy), nikoliv s náboženskými fanatiky, které anonymně podporují a vyzbrojují některé nedemokratické režimy. „Bariéry, které zajišťovaly aspoň jakous možnost bezpečnosti“ se zhroutily. USA se vcelku logicky rozhodly, že je „preventivně“ nutné odstranit zmíněné režimy a vzít tak islámským teroristům zázemí, bez něhož nemohou existovat.
Nikdo si nepředstavuje, že se v takových zemích podaří vytvořit liberální demokracii. Jde o demokratizaci, která má zajistit větší transparentnost takových zemí a jistou racionalitu v jejich chování. Zda se to podaří, nevím. Pokud ne, ani mezinárodní právo ani OSN nedokáží zabránit tomu, aby teroristé nepoužili jednoho dne zbraní hromadného ničení.
Vážený pane Pehe,
teď už to tedy konečně začínám chápat. Na Irák se zaútočilo proto, aby stát, který asi neměl zbraně hromadného ničení, nemohl tyto zbraně předat teroristům, se kterými asi neměl kontakty. Vše se odvíjí od 11. září, i když vojenská doktrína, která předjímala útok proti Iráku, byla v USA přijata již dávno před tímto datem. Podle stejného scénáře bude tedy moci být přepadena jakákoliv jiná země, a to tím spíše, že Bushova administrativa brání publikování zprávy vyšetřovatelů o událostech z 11. září. Ví se jen to, že mezi údajnými teroristy nebyl jediný Iráčan. Pokud s příští preventivní agresí nebude OSN opět souhlasit, bude to jen dalším důkaze její trestuhodné nerozhodnosti a impulsem pro další deregulaci válek a násilí v celosvětovém měřítku.
V každém případě po pádu iráckého režimu výrazně zesílily teroristické útoky. Preventivním odstraněním Saddáma, jak se zdá, teroristům zázemí nikdo nevzal. Bude tedy třeba jednoho po druhém odstraňovat další bývalé spojence. V současné době je na světě více nedemokratických režimů než těch demokratických a jen těžko odhadnout, který z nich bude vylosován příště. V zásadě je to ale stejně jedno, protože vše, co dělají Spojené státy, dělají v zájmu demokracie, trvalého míru, trvalé svobody a lepší budoucnosti nás všech. Strašně mi to něco připomíná, jenom si už zaboha nemohu vybavit, kde jsem tuhle logiku před patnácti, dvaceti lety snad obden slyšel.
Literární noviny – 2. 6. 2003