Když Václav Klaus sliboval ve svých předvolebních projevech, že bude prezidentem všech, nebylo jasné, jak toho chce tento vyhraněně stranický politik dosáhnout. Po zhruba sto dnech od jeho zvolení jsou věci jasnější. Zatímco Václav Havel občas iritoval průměrného občana svými apely na etiku a neváhal jít proti veřejnému mínění, Klaus se zatím snaží úporně neudělat nic, čím by si obecný lid proti sobě popudil.
Veřejnost není příliš nakloněna prezidentským milostem a amnestiím, nebudou tedy milosti a amnestie. Veřejnost je z větší části proti válce v Iráku, prezident je tedy hlasitě proti válce v Iráku. Česká veřejnost je „citlivá“ na přítomnost cizích vojsk na našem území, buďme tedy opatrní na návrhy umístit u nás americké základny. Většina veřejnosti nikdy nebyla antikomunisty, proč jí tedy nastavovat nepříjemné zrcadlo? Lepší je mluvit o ne-komunismu, což je novotvar, který zní přívětivěji než „konformismus“ nebo „oportunismus“.
V tomto kontextu se nejeví jako nijak nekonformní ani prezidentova snaha legitimizovat komunisty. Ta je nejen jakousi splátkou za jejich pomoc při volbě prezidenta, ale také docela souzní s pokračující rehabilitací normalizační éry– nejen v podobě televizních seriálů z té doby, ale i v podobě nereformovaných komunistů zjevujících se nyní pravidelně v diskusních pořadech zejména těch soukromých televizních stanic, které také—čirou náhodou–podporují Klause a jeho ODS.
Tatam je nepříjemné zrcadlo, které národu nastavoval bývalý disident Havel; většina národa má nyní prezidenta, který je jako oni, kterého si opravdu zaslouží. Je to prezident uhnětený z nováckého těsta.
Vinit Klause z čirého populismu ovšem není spravedlivé. Prezident má na některé věci dlouhodobě stejné názory, které veřejnosti nepřizpůsobuje. Ony však často jakoby náhodou souzní s většinovým míněním. Je tomu tak nejspíše proto, že Klaus je politik vyrostlý z hlavního proudu konformity normalizační éry (neangažoval se ani straně komunistické, ani na straně disidentské) a svými hodnotami i názory reprezentuje hlavní proud českého maloměšťáctví.
Jinými slovy, jakkoliv je vzdělaný a inteligentní, svým bytostným založením byl Klaus vždy provinciál, kterému naskakuje husí kůže z řečí o angažovanosti mimo naše území, nebo z integrace do nadnárodních struktur. Nejlépe se cítí v malém českém rybníce, kde je velkou rybou.
Jak nedávno napsal, vždy prý musíme hledat ryze české stanovisko a nesmíme se dostat do vleku ani „staré Evropy“ ani USA. Bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec vzápětí trefně poznamenal, že taková třetí cesta v našem prostoru nakonec vždy nahrává zájmům Ruska. Jenomže těm nahrálo už Klausovo zvolení—politika, který v mezinárodních krizích většinou reagoval stejně jako Kreml. Ve funkci prezidenta v tom zatím jenom pokračuje.
6. 6. 2003
Kratší verze tohoto článku byla psána pro Lidové noviny