Průzkumy veřejného mínění ukazují, že kdyby se nyní—na začátku druhé čtvrtiny vládnutí Špidlova kabinetu–konaly volby, s převahou by vyhrála Občanská demokratická strana, zatímco sociální demokracie by měla co dělat, aby porazila komunisty v boji o druhé místo. Náskok ODS je navíc podle všech agentur značný. Podle průzkumu agentury SC&C; prý ODS vede se svými 40 procenty nad ČSSD o 28 procent!
Tato čísla vypadají hrozivě, ale jejich výpovědní hodnota je poměrně malá. A to nejenom proto, že průzkum SC&C; je zkreslen tím, že respondenty byli jen lidé, kteří přišli hlasovat v referendu–tedy vzorek nikoliv nezbytně reprezentativní. Je tomu tak i proto, že nám jak průzkum SC&C;, tak průzkumy ostatních agentur sdělují, co by se asi stalo, pokud by se volby konaly dnes.
Jenomže volby se nebudou konat dnes a nejspíše se nebudou konat až do roku 2006. Politici a komentátoři, kteří mluví o předčasných volbách, by si možná měli konečně přečíst článek 35 ústavy. Zjistí, že rozpuštění Poslanecké sněmovny podle platné ústavy není vůbec snadnou záležitostí a navíc ve všech případech trvá dlouhou dobu.
To je také důvod, proč se nakonec i v roce 1998 dospělo k předčasným volbám s pomocí speciálního ústavního dodatku, kterým se Poslanecká sněmovna sama rozpustila. Tehdy se ovšem rozštěpila největší vládní strana a k přijetí takového dodatku byla vůle i v řadách tehdejší vládní koalice. Lze si jen těžko představit, že by současná vládní koalice mohla na předčasných volbách mít zájem—už kvůli tomu, co naznačují průzkumy volebních preferencí.
Současné volební průzkumy tak poněkud ztrácejí na svém lesku. Stačí si totiž připomenout, že i v letech 1999 a 2000 se prudce propadly preference vládní sociální demokracie, a že komunistická strana se dokonce na čas stala druhou nejsilnější stranou. Situace ČSSD se začala zlepšovat v okamžiku, kdy se začaly zlepšovat hospodářské ukazatele.
Bylo těžké také předvídat mnohé další věci, například sebezničující politiku Čtyřkoalice, která ještě půl roku před volbami v průzkumech volebních preferencí vedla. Nebo mistrovský Špidlův předvolební tah, kterým se odstřihl od opoziční smlouvy.
Stejně tak je tomu nyní. Nelze úplně přesně předvídat, co se může během příštích třech let stát v nitru té které strany a mnoho dalších faktorů. Naopak lze předvídat, že pokud by se současné vládní koalici podařilo prosadit reformu veřejných financí a pak hladce schválit příští rozpočet, mohou jejím stranám—posíleným i úspěchem v referendu o vstupu do EU—začít růst preference.
Hlavním problémem vládních stran totiž není to, že by ODS nabízela nějaké úžasné alternativy. Nenabízí téměř žádné, většinou jen nevybíravě kritizuje vládní koalici z opozičních lavic. Největším nepřítelem vládní koalice je ona sama. Jakmile ukáže, že umí vládnout, mohou se preference začít radikálně měnit.
Pokud by vláda přece jen padla, ta příští by se s velkou pravděpodobností sestavovala na základě výsledků minulých voleb. A každá příští vláda by musela provést reformu veřejných financí. Už z toho vyplývá, že ODS se nebude do žádné takové vlády—navíc jako menší partner ČSSD—příliš hrnout. Pokud tak učiní—ať už formou velké koalice, opoziční smlouvy, nebo duhové koalice demokratických stran—její preference rychle klesnou. Odpovědnost za vládnutí v dobách těžkých rozhodnutí je něco jiného, než pohodlné opoziční kibicování.
18. 6. 2003