Vojenský zásah Spojených států a jejich spojenců v Iráku zásadním způsobem změnil mezinárodní řád, tak jak se vyvíjel od 2. světové války-a to nejméně na třech různých úrovních. Tak především, USA se rozhodly, že po 11. září 2001 je preventivní válka za určitých okolností legitimní, protože spojení fanatických protizápadních režimů, schopných získat zbraně hromadného ničení, a teroristických organizací, schopných zaútočit anonymně kdekoliv na světě, učinilo zastaralým mezinárodní pořádek založený na vypočitatelných vztazích mezi státy.
USA se také po neúspěšně diplomatické ofenzivě rozhodly, že Organizace spojených národů není schopna v této nové situaci hrát roli mezinárodního četníka a OSN obešly. Zpochybnily tím mezinárodní právo, tak jak bylo vytvořeno především od 2. světové války. Jak OSN, tak současné mezinárodní právo jsou vnímány velkou částí politické elity USA jako zastaralé.
Bushova administrativa se navíc rozhodla, že po 11. září nemůže spoléhat ani na tradiční euroatlantické partnerství. Evropa se Američanům jeví slabá a neschopná akce. Když USA nebyly schopny přesvědčit celou Evropu o nutnosti zásahu v Iráku, rozdělily jí na „starou“ a „novou“. Tím ovšem zasadily těžkou ránu jak Severoatlantické alianci tak procesu evropské integrace.
Válka v Iráku má tak mnoho obětí. Je jí nejenom nelidský režim Saddáma Husajna, ale také dosavadní mezinárodní pořádek a jeho hlavní instituce, multilateralismus v mezinárodních vztazích, úzké vztahy mezi Evropou a USA, a evropská integrace. Nový pořádek v mezinárodních vztazích se bude řídit jinými pravidly.
Jaká pravidla to mají být, vyjadřují politici a teoretici patřící mezi tzv. neokonzervativce. Ti už od poloviny devadesátých let připravovali strategii pro zásadní změnu v mezinárodních vztazích. Podle nich mají USA jako jediná, navíc demokratická supervelmoc zásadní odpovědnost za udržování stability v mezinárodních vztazích. Spojené státy by měly svou obrovskou vojenskou převahu používat-je-li to nezbytné–k vojenským zásahům proti režimům, které ohrožují americké národní zájmy.
Jeden z teoretiků této skupiny, Richard Perle, nedávno napsal, že demokratický Západ je rozštěpen mezi tzv. globalisty a ty, které bychom mohli nejlépe popsat jako zastánce teorie „dobrovolných policejních sil“. Zatímco globalisté-zejména „stará“ Evropa-věří, že mezinárodní stabilitu lze budovat nejlépe tak, že se vytvoří hustá síť mezinárodních pravidel a institucí, do nichž vtáhneme co nejvíce nedemokratických režimů (které se pak snažíme přesvědčit, že se podle těchto pravidel mají chovat), zastánci teorie „posse“ (dobrovolných policejních sil) jsou přesvědčeni, že taková strategie se přežila.
Podle jejich názoru nedemokratické režimy dosavadní systém jen zneužívaly. Navíc nedemokratické režimy nemohou být ani z morálního hlediska partnerem demokracií. OSN, kde komisi pro lidská práva předsedá Libye, je toho nejlepším dokladem. Proto je třeba vytvořit mezinárodní koalice demokratických států, které budou ochotny se vypořádat s hrozbami ze strany různých diktatur silou.
Proč Irák?
Budeme-li analyzovat argumenty neokonzervativní skupiny několik let zpět, je jasné, že útok na Irák nebyl úplnou náhodou. 11. září pouze aktivovalo doktrínu, která do té doby ležela na pomyslném rýsovacím prkně. Irák byl ale středem zájmu této skupiny již dávno před 11. zářím.
Neokonzervativci věřili, že Irák je ideálním místem pro pokus změnit geopolitickou mapu Středního východu. Byla to země s určitou demokratickou minulostí, země poměrně sekularizovaná, a navíc země s obrovskými zásobami ropy, jejíž prodej by mohl financovat rychlý hospodářský růst. Změna režimu v Iráku pak byla viděna jako nástroj k ovlivňování celého regionu. Irák by mohl být použit buď jako příklad nebo jako hrozba; ostatní nedemokratické režimy v regionu si měly uvědomit, že by je mohl potkat podobný osud. Ropa coby často citovaný důvod pro invazi byla ve skutečnosti jen důvodem druhotným.
Spor s Evropou
Odklon od spolupráce v rámci euroatlantického společenství se projevoval už od nástupu Bushe do prezidentského úřadu a nemohl zůstat bez odezvy na straně evropských velmocí. Američané sice souhlasili s rozšířením NATO, ale už v době pražského summitu bylo jasné, že jejich priority leží jinde.
Evropa ovšem k rostoucímu odcizování mezi ní a Amerikou vydatně přispívala. Americký neokonzervativní politolog Robert Kagan to vyjádřil ve své knize nazvané „O ráji a moci“. Upozornil v ní, že ekonomická supervelmoc, jakou je sjednocená Evropa, má zcela logicky velké ambice v mezinárodní politice, ale zároveň díky sobectví jednotlivých členů není schopná přetavit svou hospodářskou sílu do společné obranné a zahraniční politiky, která by se opírala o skutečnou vojenskou sílu. Evropa si od 2. světové války zvykla žít pod americkým bezpečnostním deštníkem. Protože není schopná používat síly, spoléhá na vyjednávání a mezinárodní právo. S režimy, jako byl ten Saddámův, ale nemá podle Kagana smysl vyjednávat.
Pro některé evropské mocnosti se tak paradoxně stalo větším problémem, jak omezit moc USA, než jejich boj s režimy, které mohou přivodit ve spojení s teroristy globální zkázu. OSN se pro některé evropské státy stala důležitým nástrojem pro frustrování americké politiky. K dosažení těchto cílů neváhaly například Francie a Německo v rámci OSN spoléhat na nedemokratické režimy, nebo utvořit osu Paříž-Berlín-Moskva-Peking.
Selhání diplomacie
Bushova vláda k odcizení mezi „starou“ Evropou a USA ovšem značně přispěla. Diplomacie nebyla pro neokonzervativní ideology prioritou. USA často vystupovaly z pozice síly, což bylo samozřejmě netaktní zejména vůči potenciálním spojencům s globálními ambicemi, jako je Francie, Rusko, nebo Německo.
Multilateralistický přístup k mezinárodní politice, který preferoval americký ministr zahraničí Colin Powell, byl zatlačen do pozadí jestřáby z okolí ministra obrany Donalda Rumsfelda. Ti, na rozdíl od Powella, nestáli o pracné budování mezinárodních koalic či diplomatické úsilí v rámci OSN. Byli od začátku ve spěchu; měli jasný plán.
Tento přístup ovšem způsobil, že vojenské vítězství v Iráku bylo už od začátku poloviční politickou prohrou. Na jedné straně rychlá porážka Saddámova režimu jistě nakonec mnohé přesvědčila o některých argumentech politiků v okolí Bushe, na druhou stranu způsob, jakým k celé akci došlo, zasadil těžké rány nejenom některým-možná skutečně zastaralým mechanismům mezinárodní spolupráce-ale poškodil i ty funkční a perspektivní (například NATO a EU).
Velmi neblahou roli sehrála na evropské straně oceánu Francie. Ta se v osobě Jacquese Chiraca pokusila oživit své globální ambice především tak, že se důsledně vymezovala proti USA, zneužívajíc i tradiční antiamerikanismus. V euroatlantickém sporu tak nakonec nejpozitivnější roli sehrál britský premiér Tony Blair. Ten na jedné straně jasně podporoval Američany, na straně druhé se snažil přesvědčit jak evropské spojence, tak USA, že musí být zachována euroatlantická jednota. Blair je tak v současné době jediným významným západním politikem, který se může pokusit euroatlantickou jednotu obnovit.
Jaká to byla válka?
Samotná válka potvrdila obrovskou vojenskou převahu USA nad zbytkem světa. Ukázalo se, že pravděpodobně žádná země není pro USA vážným soupeřem. Jak napsal londýnský analytik Vlad Sobell, jsme svědky několikanásobné revoluce. USA nyní díky technologické převaze mohou vést a vyhrát války bez velkých ztrát na životech, takže mohou vést války, které jsou politicky únosné doma.
USA se také definitivně zbavily „vietnamského“ syndromu-to jest strachu vést války, protože by mohly stát lidské životy. V neposlední řadě, USA se skutečně rozhodly, že se jim nabízí jedinečná šance změnit svět tak, aby byl bezpečnějším místem-alespoň z hlediska amerických národních zájmů.
Vývoz demokracie
Američané přitom neusilují o nějaký nový imperialismus či kolonialismus. Nechtějí dlouhodobě okupovat cizí území a hospodářsky je drancovat. Mají za to, že nejlepší cestou k ochraně jejich zájmů a mezinárodní bezpečnosti je nebezpečné režimy vojensky porazit a následně demokratizovat. Není divu, že Amerika byla obviněna ze snah vyvážet demokracii silou, tedy vlastně exportovat Dobro.
Dokonce i český prezident Václav Klaus se zapojil do této debaty, když označil válku v Iráku za „levicovou“, protože vývoz demokracie je projektem sociálního inženýrství. Ve skutečnosti dokonce ani ideologové náboženské pravice, kteří se pohybují v okolí Bushe, nevidí válku v Iráku, případně další americké zásahy, jako nějaký misionářský projekt.
Americké zájmy jsou veskrze pragmatické. Když už je nutné svrhnout diktaturu, která je nebezpečná i pro Ameriku, nabízí se jen tři možnosti dalšího postupu. Buď hned odejít a riskovat, že poražený režim bude nahrazen ještě horším; nebo ustavit dlouhodobý protektorát, což by vedlo k obviněním o novém kolonialismu; nebo se pokusit takovou zemi demokratizovat a tím jí nejen stabilizovat ale také učinit otevřenější mezinárodní kontrole a spolupráci.
Viděn z tohoto úhlu, vývoz demokracie je vývozem bezpečnosti. Kritici namítají, že demokracii ale nelze jen tak exportovat. Je to přeci i kulturně podmíněný projekt, který se neuchytí v zemích, kde pro demokracii neexistují podmínky.
Navíc, například americký politolog Fareed Zakaria varuje, že demokracie, jako mechanismus a způsob vládnutí ještě nezaručuje svobodu. S pomocí zmanipulované vlády většiny-zdánlivě svobodných voleb-lze u moci udržovat velmi nesvobodné a zkorumpované režimy.
Svobodu přináší jen liberální demokracie, která se opírá o vládu většiny a zároveň o ústavní liberalismus, který chrání svobodu jednotlivců a menšin. Aby takový systém mohl fungovat, je ovšem třeba postupně vypěstovat demokraty. Neliberální demokracie jsou demokraciemi bez demokratů.
V islámském světě je demokracie bez liberálního obsahu nejlepším způsobem, jak dát moc fundamentalistům, nebo jak potvrzovat moc zkorumpovaných elit. Právo, stát a náboženství splývají v těchto zemích často v jedno, navíc v nich nefungují ani skutečné tržní ekonomiky-zvláště tam, kde tyto státy žijí jen z prodeje ropy. K vytvoření zárodků liberálního řádu je ovšem zapotřebí ohnisek nezávislosti na centrální moci, která se nejlépe tvoří ve fungující tržní ekonomice, říká Zakaria.
Argumenty proti snadnému zavedení demokracie jsou tedy pádné. Kritiky nepřesvědčí ani poukazy na násilnou demokratizaci Japonska po 2. světové válce-též země s naprosto nezápadní kulturou. Více přesvědčivé se jeví poukazy na příklad Turecka-jenomže tam šlo revoluci zevnitř, nikoliv o systém vnucený z venku.
Na obranu Bushovy administrativy je nutné podotknout, že ani největší idealisté v americké vládě si nemyslí, že by se například v Iráku zakořenila hned liberální demokracie. Mluví spíše o demokratizaci. Uvědomují si, že například rychlé volby by byly nejlepším návodem k legalizovanému návratu nějaké diktatury. Vědí též, že okupační jednotky budou muset po nějakou dobu hrát roli, kterou v Turecku mají na Západě vyškolení generálové-pokusy o návrat diktatury nebo instalaci fundamentalismu s pomocí voleb nebudou tolerovány.
Každopádně je jasné, že se Američané pustili-částečně pod vlivem 11. září–do projektu, který v historii liberální demokracie nemá obdoby. Rozhodli se opustit tradičně pasivní postoj demokracií, které na nebezpečí reagují teprve, když jsou přímo ohroženy nebo napadeny. Bushova administrativa se rozhodla, že přemodeluje nebezpečný region a vyřeší zároveň i israelsko-palestinský konflikt. Projekt je to natolik ambiciózní, že-pokud by se snad zdařil-se může do dějin zapsat zlatým písmem. Pokud se ale nezdaří, může přivodit globální katastrofu.
Přítomnost – léto 2003