Čeští politici už léta tvrdí, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé. Otázky minulosti jsou prý úspěšně uzavřeny. Nejnovější vřava okolo Benešových dekretů ale ukazuje, že politická licoměrnost má krátké nohy. Do poválečného díla Edvarda Beneše povážlivě zatéká a čeští politici stále více připomínají horečně pobíhající údržbáře, kteří se snaží ucpávat díry v chátrající přehradě.
Všichni si ještě pamatujeme loňské parlamentní usnesení k Benešovým dekretům, kterým Sněmovna poměrem hlasů 169:0 deklarovala, že dekrety jsou nedotknutelné a neměnné. Jednomyslné schválení nesmyslné rezoluce, která nic neřešila, už tehdy bylo dobrou ukázkou toho, do jaké pasti se česká politika svou neschopností postavit se k minulosti čelem dostala.
Nyní nastává další dějství téhož dramatu. Navzdory parlamentnímu usnesení, k jehož přijetí se ostatní strany neváhaly spojit s komunisty, Benešova stavba nevypadá vůbec vyhasle. Děje se tak nejen proto, že neustává tlak některých politických kruhů v Německu a v Rakousku na zrušení dekretů, ale i proto, že české soudy údajně dekrety prolamují svými rozhodnutími o restitucích majetku některým šlechtickým rodům, které by podle politiků majetek zpět dostat neměly.
Vrcholní politici nyní tvrdí, že je prý třeba zabránit chybným interpretacím zákonů souvisejících s restitucemi a poválečnými dekrety. Žádají, aby Nejvyšší soud zformuloval jednotné stanovisko, jak mají soudy rozhodovat v restitučních sporech. Jenomže každý restituční spor je jiný, a zda se na něj vztahují Benešovy dekrety, je otázkou individuálního výkladu. Nedávná prohlášení politiků na adresu soudů jsou už na samé hraně demokratických pravidel hry. Demokracie je založena na důsledném oddělení moci výkonné, soudní a legislativní. Snaha politiků řešit politickou objednávku třeba jen i nepřímým tlakem na soudní moc je nebezpečný precedent.
Problémem přitom není chybná interpretace Benešových dekretů ze strany soudů. Problémem jsou Benešovy dekrety. Soudy dělají jen to, co jim přísluší: interpretují právo. Snaha přijmout nyní spěšně zákony, které by ucpaly díry jak v děravém (protože už v principu špatném) díle Benešově, tak v restitučních zákonech polistopadové politické garnitury, je tragikomická. Takové zákony stejně už neovlivní žádnou ze žalob, které byly podány různými lidmi před případným přijetím nových zákonů. A dokonce snad ani čeští politici, s jejich neúctou k právu, si nedovolí porušit princip, že zákony se nesmí přijímat retroaktivně.
Mnohem účelnější než neustálé politické látování děr by bylo přijmutí principiálního stanoviska k problému dekretů. Měli bychom už konečně oficiálně uznat, že dekrety byly nedemokratickým nástrojem pro uplatnění principu kolektivní viny a vymést je jednou provždy z našeho současného právního řádu. Zároveň by česká politická reprezentace měla najít odvahu se omluvit všem obětem této poválečné čistky. Argumentovat tím, že to byla jen reakce na předešlé chování Němců, neobstojí. Ano, reakce to byla, jenomže stalinská. Co se stalo, nelze odestát, lze se ale od toho účinně distancovat.
Namísto hledání návodů, jak „vyhaslé“ Benešovy dekrety lépe zacementovat, by čeští politici měli hledat řešení, jak je zrušit a nabídnout symbolická gesta, včetně odškodnění osobám nejvíce postiženým. Protože je jasné, že to, co se na základě dekretů stalo v majetkových vztazích po válce, může dnešní Česká republika jen těžko odčinit (nikdo to po ní na vládní úrovni také nežádá), stačilo by dekrety zrušit ex nunc (od nynějška do budoucnosti) a zároveň stvrdit, že majetkové vztahy jimi vytvořené, dnes už nelze měnit. Případné konkrétní spory pak plně ponechat soudům, do jejichž práce by se politici v žádném případě neměli vměšovat.
Nakonec ještě slovo o původci této kalamity. Jmenoval se Edvard Beneš. O jeho zásluhách a selháních je třeba vést otevřenou debatu. Snaha některých politiků přijmout zákon oceňující zásluhy Beneše o stát je ve světle současných kontroverzí, které se vztahují k jeho dílu, přinejmenším účelová. Je to jen další pokus zacementovat jednu díru v chátrající stavbě. Stejně marný, jako bylo loňské parlamentní usnesení.
MF Dnes – 7. 7. 2003