Referendum o vstupu do Evropské unie odpovědělo jasně pouze na jednu z otázek, které stojí před současnou českou politikou. Voličské „ano“ sice znamená, že Česká republika rozhodla, kam bude v budoucnosti geopoliticky a hospodářsky patřit, ale neodpovědělo na otázku, jakou roli bude země v EU hrát a jakou bude mít v nejbližší době vládu.
Politická scéna je rozštěpená ve vztahu k otázce budoucího fungování EU. Za cenu určitého zjednodušení lze říci, že zatímco současná vládní koalice se nebrání dalšímu prohlubování evropské integrace a má jen dílčí problémy s některými body navrhované evropské ústavy, opoziční Občanská demokratická strana považuje návrh ústavy za příliš „federalistický“. Pokud by bylo po jejím, nejraději by unii vrátila zpět v čase někam před Maastricht. Komunisté jsou proti samotnému členství země v EU.
Jakou politiku bude Česká republika v EU dělat, bude hodně záležet na podobě vlády. Ta současná je vratká a její osud je velmi nejistý. Svou existenci spojila s úspěchem či neúspěchem balíku úsporných opatření, kterému se také trochu mylně říká „reforma veřejných financí“. V závislosti na tom, zda „reformy“ český parlament schválí či ne, lze uvažovat o několika velmi odlišných scénářích politického vývoje.
Scénář 1: Vláda přežije
Jestliže úsporná opatření parlamentem projdou, lze předpokládat, že Špidlova vláda přežije až do příštích voleb. Kromě možných vnitrokoaličních rozmíšek by před ní pravděpodobně až do roku 2006 nestála výzva srovnatelná se současnými škrty.
Zeštíhlení státních financí by navíc mohlo pomoci české ekonomice, takže by mohla postupně začít růst jak popularita v současnosti neoblíbené vlády, tak vládních stran. Oblíbenost Špidlova kabinetu i vládních stran by navíc moha začít stoupat i proto, že případný úspěch úsporných opatření by změnil jejich image. Během prvního roku vládnutí se totiž vládní koalice jevila jako poměrně heterogenní těleso, které šlo od porážky k porážce. Je možné argumentovat, že současný propad preferencí vládních stran i popularity vlády souvisí jen částečně s obsahem vládní politiky. Z větší části má co do činění s pocitem, že vláda zatím nevládla.
Úspěch by také pomohl Vladimíru Špidlovi zkonsolidovat svou pozici uvnitř ČSSD. Ta byla velmi otřesena po prezidentské volbě, v níž Špidlovi odpůrci pomohli zvolit prezidentem Václava Klause. Poté, co byl Špidla znovu zvolen předsedou strany na jejím březnovém sjezdu, začal rezolutněji bojovat s pohrobky bývalého předsedy Miloše Zemana.
Situaci ale zatím nemá stoprocentně pod kontrolou. I jeho odpůrci dobře vědí, že právě hlasování o úsporných opatřeních bude jejich nejlepší–a pravděpodobně poslední–šancí se Špidly zbavit. Pokud by vládní balík úsporných opatření někteří ze Špidlových odpůrců pomohli opozici odmítnout, měli by dobrý argument: neučinili tak z nějakých malicherných, vnitrostranických důvodů, ale proto, že údajně nesouhlasí s tím, že navrhovaná úsporná opatření jsou v rozporu s volebním programem ČSSD.
Scénář 2: Nová vláda bez nových voleb
Pokud by Špidla se svými „reformami“ neuspěl, jeho vláda by nejspíše padla. Sám premiér již avizoval, že by v takovém případě odstoupil. Česká ústava v případě pádu vlády nežádá automaticky nové volby a je tedy pravděpodobné, že by se nová vláda sestavovala na základě výsledků voleb v roce 2002.
Byl by to ovšem nesnadný úkol, protože ke Špidlově vládě neexistují dobré alternativy. Navíc každá příští vláda by se musela utkat s reformou veřejných financí, nebo alespoň úspornými opatřeními podobnými tomu, co navrhuje vláda současná. A to je úkol, kterému se mnoho populistických českých politiků rádo vyhne.
Výsledky minulých voleb by teoreticky umožnily většinovou koalici ČSSD a komunistů, nebo většinovou koalici ČSSD a ODS. Představit si lze i menšinovou vládu ČSSD, nebo tzv. duhovou koalici všech parlamentních stran (s výjimkou komunistů).
Společné vládnutí ČSSD a komunistů–ať už ve formě koalice nebo ve formě menšinové vlády ČSSD, kterou by KSČM podporovala–je velmi nereálné. ČSSD si je dobře vědoma, že by na takovou spolupráci strana doplatila. Mohla by být dokonce částečně disciplinovanějšími komunisty pozřena.
Koalice ČSSD a ODS je zase v současné době velmi nevýhodná pro ODS. Ta by na sebe vzala odpovědnost za prosazení reforem, jenomže by je nemohla uskutečnit podle svých představ. Musela by hledat pracné kompromisy se svým vládním partnerem. Navíc by ve vládě byla až druhou stranou.
To samé platí o možné duhové koalici. I ta by byla nakonec pro ODS nevýhodná. Za zisk několika ministerstev ve velmi nesourodém koaličním slepenci (který by jen těžko hledal konsensus) by pravděpodobně zaplatila rychlým pádem současné popularity, kterou bezpracně získává už tím, že je jedinou věrohodnou opoziční silou. Jedinou opozicí by v případě vytvoření duhové koalice zůstala KSČM.
Menšinová vláda ČSSD by tedy nakonec byla asi nejpravděpodobnějším řešením. Jenomže taková vláda by byla velmi slabá a její vytvoření by znamenalo, že jakékoliv vážnější reformy se odkládají až na dobu po příštích volbách. To by byla pro Českou republiku špatná zpráva.
Scénář 3: Předčasné volby
Předčasné volby jsou velmi nereálné. Nejvíce o nich hovoří ti politici a komentátoři, kteří nejméně znají českou ústavu. Ta je totiž–pokud jde o možnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vypsání nových voleb–nesmírně rigidní. Článek 35 ústavy nabízí jen čtyři možnosti, jak předčasného rozpuštění sněmovny dosáhnout; všechny jsou velmi komplikované a navíc trvají měsíce. To je také důvod, proč se v roce 1998 nakonec došlo k předčasným volbám až s pomocí speciálního ústavního dodatku, kterým se sněmovna sama rozpustila.
Tehdy ale existovala poněkud jiná politická situace, protože na předčasných volbách měly zájem i strany bývalé Klausovy vládní koalice poté, co se ODS rozštěpila a vznikla Unie svobody. Strany současné vládní koalice na předčasných volbách nemohou mít zájem. Volební preference ukazují, že by utrpěly zdrcující ztráty.
Kam tedy?
Současná situace je zlomová, protože se vývoj může ubírat naprosto odlišnými směry. Pokud vládní koalice uspěje se svými úspornými opařeními, věci se mohou začít měnit k lepšímu jak pro Českou republiku, tak pro vládní koalici samotnou. Takový vývoj by znamenal politickou stabilitu. Hlavním úkolem by bylo začleňování země do EU.
Pád vlády by nemusel nezbytně přinést nestabilitu, pokud by se podařilo sestavit solidní vládu novou. Šance, že se tak stane, je ale–jak už bylo řečeno–malá. Navíc každá většinová příští vláda by musela zahrnout buď ODS nebo KSCM, tedy strany které mají odlišný pohled na EU než strany současné koalice, To by vyústilo nejspíše do problémů při začleňování do EU.
Pád vlády by ovšem také mohl znamenat začátek dlouhého období nestability, které by snad mohly vyřešit až příští volby. V době, kdy má země plnit celou řadu složitých úkolů v souvislosti se svým vstupem do EU, by to byl velmi nešťastný vývoj.
Mosty – 15. 7. 2003