Největším nepřítelem ČSSD je ČSSD. V lůně tohoto subjektu lze najít hned několik navzájem se svářících skupin, které se v kritických situacích nedokáží dohodnout na jednotném postupu. Zdá se, že si neuvědomují, že tak kopou hrob nejen straně, ale i sobě.
Vnitřní rozpolcenost ČSSD souvisí se způsobem, jakým se strana po roce 1989 vytvořila. Vznikla postupným srůstáním různých uskupení, od obnovené sociální demokracie až po subjekty, jakými byly Zemědělská strana, Liberální a sociální unie nebo Demokratická strana práce. Rychlý vzestup ČSSD pod vedením Miloše Zemana byl paradoxně prokletím, protože strana neměla před nástupem k moci dost času srůst vnitřně dohromady a ujasnit si svou identitu.
V opozičně smluvním období byly názorové rozdíly uvnitř strany překryty jak autoritářským vůdcovským stylem Zemana, tak sólovým vládnutím, doprovázenými mocenskými handly s ODS. Po loňských volbách, v nichž ČSSD zvítězila pod praporem ukončení opoziční smlouvy, se nejprve zdálo, že strana je rozdělena především na pohrobky opozičně smluvních časů (zemanovce) a politiky, kteří se rozhodli skoncovat s klientelismem opozičně smluvního období (špidlovce).
Špidlovci sice prohráli první velký souboj s opozičně smluvní klikou, když byl s pomocí komunistů, ale též některých zemanovců zvolen prezidentem Václav Klaus, ale v následujících měsících se zdálo, že si Vladimír Špidla postupně ve straně upevňuje pozici. Nyní je jasné, že to byl jen klam.
Demonstrativní odchod poslance Josefa Hojdara z poslaneckého klubu ČSSD těsně před hlasováním o reformě veřejných financí a útoky některých poslanců ČSSD na Špidlovu vládu ukazují, že ČSSD je vnitřně mnohem nejednotnější, než by naznačovalo jen jednoduché dělení na špidlovce a zemanovce. Tak především na levém okraji strany existuje silná skupina lidí, kteří by klidně mohli být členy KSČM. Neoficiálním mluvčím tohoto levého křídla byl zatím Jaroslav Foldyna, ale k této skupině patří i jeho severočeský kolega Hojdar a někteří další poslanci, jejichž kritické hlasy lze nyní slyšet.
Na začátku roku 2001 odvolala konference severočeské soc. dem. předsednictvo v čele s Marií Součkovou. „Odvoláním předsednictva jsme chtěli vyjádřit náš posun směrem vlevo od středu politického spektra,“ prohlásil tehdy Hojdar. Důvod? Marie Součková byla proti spolupráci či dokonce koalici sociálních demokratů a komunistů na severu Čech.
Zajímavé přitom je, že zatímco mnozí členové levého křídla ČSSD vidí budoucnost strany ve spolupráci s KSČM, nijak jim nevadí ani „pragmatická“ spolupráce s ODS. Mnoho z nich zůstalo věrno Zemanovi – a tedy spolupráci s ODS. Zdůvodňují to potřebou silné vlády, jakož i spolupráce s“čitelným“ partnerem.
Špidla je mezi těmito pragmatiky moci osamocen. Ideologicky motivovaná rétorika se v české politice klidně snese s nečitelnými vazbami ekonomickými a politickými. Bylo jen otázkou času, kdy další útok na Špidlu přijde. Lidé jako Hojdar měli v podobě reformy veřejných financí zlatou příležitost zaútočit z pozic, které vypadají principiálně. Ve skutečnosti jde o mnohem více. Prostřednictvím levého křídla se do ČSSD vlamuje KSČM. Bez šancí ale není ani ODS, protože mnozí z těchto lidí zůstávají zemanovci, nostalgicky vzpomínajícími na časy opoziční smlouvy. Protože ale spolupráce s KSČM ani s ODS není pro mnoho dalších představitelů ČSSD přijatelná, výsledkem nakonec může být pád ČSSD do opozice a pracné, pravděpodobně dlouholeté hledání vlastní identity.
Právo – 25. 7. 2003