Prezident Václav Klaus označil za „naprosto skandální“, že Senát odmítl další tři (celkově nyní už čtyři) jím navržené kandidáty na post ústavního soudce. Ve skutečnosti to samozřejmě žádný skandál není, protože ať už si myslíme o motivech jednání Senátu cokoliv, horní komora má na takové jednání právo a učinila tak demokratickým způsobem. Senát prostě jen splnil svou roli ústavní pojistky, která mu náleží.
To je dobrá zpráva, ale celkově se bohužel nabízejí spíše nepříjemné otázky a závěry. Nejenže zůstávají v Ústavním soudu i nadále neobsazená místa, ale navíc jak postup prezidenta tak postup Senátu vzbuzují pochybnosti. Neschválení hned čtyřech kandidátů navozuje vážné otázky ohledně schopnosti prezidenta a jeho spolupracovníků najít pro vysoké ústavní posty správné lidi.
Za celou dobu prezidentování Václava Havla se nestalo, že by některý z jím navržených kandidátů do Ústavního soudu byl odmítnut. Stejně tomu bylo s ostatními personálními otázkami, včetně jmenování Havlem navržených vlád. Václav Klaus, ačkoliv sliboval nadstranickost, vsadil na konfrontační postup: dobře věděl, že někteří kandidáti jsou velmi sporní. Někteří byli vybráni přímo z okruhu lidí, kteří mu měli radit s právními problémy, včetně návrhů na takové posty. To, že se nakonec sami stali kandidáty, zavání nepotismem. Nezbývá než doufat, že v budoucnosti bude mít Klaus v obsazování vysokých ústavních funkcí šťastnější ruku.
A co Senát? Bylo by velmi špatné, pokud by se ukázalo, že v uvažování senátorů převážila, jak tvrdí Hrad, politická hlediska nad hledisky odbornými, jako je kompetentnost a způsobilost jednotlivých kandidátů. Politický obchod, který uzavřeli lidovci se sociálními demokraty během hlasování o Pavlu Rychetském a Aleši Pejchalovi (my vám pomůžeme schválit Rychetského a vy nám pomůžete neschválit Pejchala) naznačuje, že když Hrad mluví o politizaci celého procesu, může mít částečně pravdu.
Obzvlášť nešťastné by bylo, kdyby někteří kandidáti padli za oběť politické válce mezi prezidentem a senátní většinou. Klaus je čestným předsedou Občanské demokratické strany, zatímco v Senátu dominuje současná vládní koalice spolu s nezávislými, z nichž většina je blízko bývalé Čtyřkoalici. Při obsazování tak důležitých a politicky neutrálních postů, jako jsou místa ústavních soudců, by měly jít politické války a naschvály stranou.
Největší pochybnosti o jednání Senátu vzbuzuje skutečnost, že z nových jmen (tedy ponecháme-li stranou dva současné ústavní soudce, kteří byli znovu schváleni) byli Senátem zvoleni jen bývalí politici! Nic proti Miloslavu Výbornému, Pavlu Rychetskému a Dagmar Lastovecké, ale přece jenom se vtírá otázka, zda politici nemají na nestranické odborníky přísnější měřítka než na sebe. Bylo by špatné, kdyby se ideální kvalifikací pro ústavního soudce měla stát předcházející politická činnost. Ústavní soud nemá být třetí parlamentní komorou. Bývalí politici v roli ústavních soudců v množství větším než malém mu tento nádech bohužel dávají.
Právo – 8. 8. 2003