Občanské demokratické straně se zdánlivě daří skvěle. Vede v průzkumech
veřejného mínění, ovládá většinu regionů a radnic velkých měst. Zdá se,
že stačí, aby si v klidu počkala na předčasné nebo řádné volby a
vládnutí jí spadne do klína.
Ve skutečnosti má strana několik vážných problémů. Není
například vůbec jasné, do jaké míry je její náskok v průzkumech
veřejného mínění výsledkem jejích vlastních politických výkonů a do
jaké míry skutečnosti, že je jedinou legitimní opoziční stranou,
protože komunisty mnoho lidí za legitimní opozici nepovažuje.
Není také jasné, jak pevné jsou preference ODS. Vládní koalice má za
sebou několik politických proher a nyní bojuje o nepopulární reformu
veřejných financí. Hněv lidu pochopitelně padá na její hlavu. Co když
se ale reformu podaří prosadit a v jejím důsledku například začne do
země proudit více investic, což povede k ekonomickému růstu? Ačkoliv
pravicoví politici a komentátoři tvrdí, že se vlastně o žádnou reformu
nejedná, západní investoři budou vládní úsporný balíček vnímat jako
ozdravění veřejných financí. Česká republika se pro ně může stát
přitažlivějším místem.
Pokud vláda reformu prosadí, změní se výrazně její image. Zatím
působila nemastně neslaně. Pokud by reformy prošly, mohlo by mnoho lidí
začít vládu vnímat jako akceschopnou. Preference vládních stran se
mohou odrazit od dna.
Vážnějším problémem pro ODS je skutečnost, že navzdory nárůstu
preferencí její postklausovské vedení nepůsobí nijak věrohodně. Klaus
byl osobností polarizující, ale též silnou autoritou. Jeho politické
metody a názory byly spoustě lidí protivné, ale málokdo pochyboval o
jeho intelektu a rozhledu.
Jeho nástupce ve funkci předsedy strany, Mirek Topolánek,
působí zatím spíše rozpačitě. V televizních debatách působí matně nebo
nepřipraveně. V novinových rozhovorech mu často ulétne holý nesmysl,
jako například jeho nedávné srovnání údajného lhaní vlády s tzv.
osvětimskou lží. Představit si Topolánka v čele vlády vyžaduje jisté
sebezapření. Při pohledu na Topolánkovy politické výkony se pozorovatel
jen těžko může ubránit, aby si nevybavil Klausovu textovou zprávu o
dutém a falešném Topolovi.
Ani další vysocí představitelé strany nepůsobí přesvědčivě. Jan
Zahradil se stále více profiluje jako eurofob, jehož názory mohou být
problematické pro drtivou většinu voličů ODS, kteří podpořili vstup do
Evropské unie. Vlastimil Tlustý je po odchodu Klause tak trochu
neřízenou střelou; některé jeho reformní návrhy působí dojmem politické
science fiction. Petr Nečas vyčkává v pozadí a Miroslava Němcová,
slušná a chytrá žena, nepůsobí jako rozený lídr.
Nejvážnějším problémem ODS je již zmíněný rostoucí rozpor mezi
oficiálními stanovisky stranického vedení k EU a postojem jejích
voličů. ODS by si každopádně měla nechat udělat důkladný průzkum názorů
svých voličů na tuto otázku. Straničtí vůdci by pravděpodobně zjistili,
že většina voličů ODS není zdaleka tak skeptická jako oni k
prohlubování evropské integrace—například v té podobě, v jaké jí
ztělesňuje návrh evropské ústavy.
Což může být pro ODS vážný problém, až dojde na volební klání.
Mnoho jejích potenciálních voličů se bude muset rozhodnout mezi
pravicovými názory na ekonomiku (navíc zabarvenými nevěrohodnými,
populistickými návrhy Tlustého) a národoveckou xenofobií, která
vyúsťuje do stále odmítavějšího postoje k EU. Dobře na toto dilema
nedávno poukázal Josef Zieleniec: proevpropský pravicový volič nemá v
podobě ODS hlas. Může se tedy stát, že pokud se ODS nezmění, nebo
nevznikne silná proevpropská pravicová strana, mnoho potenciálních
voličů ODS raději nakonec opět dá své hlasy stranám vládní koalice.
Právo – 9. 8. 2003