Nekonečné debaty o tom, zda Vladimír Špidla strávil o dvacet minut déle v rozhovoru s americkým prezidentem, než kolik strávil v rozhovoru s francouzským prezidentem Václav Klaus, jsou nejen odrazem žabomyších domácích politických válek, ale také odrazem poznání, že Česká republika se po skončení politické éry Václava Havla stává v mezinárodním měřítku poměrně nezajímavou zemí. To má své špatné i dobré aspekty.
Havlova éra byla neobyčejná v tom, že Česká republika získala v myslích západních politiků a intelektuálů—zaslouženě či nezaslouženě–romantický nátěr, který byl spojován jak s bojem bývalých disidentů za svobodu, tak s intelektuálním prostředím českého disentu, tak s politickou pohádkou, v níž byl na vrcholek politické pyramidy revolucí katapultován nejznámější oponent bývalého režimu. Pro mnoho významných tvůrců veřejného mínění a politiků na Západě bylo Česko spojováno s romantickým politickým příběhem, který Havel reprezentoval, což zemi propůjčovalo zvláštní status.
Dobrou stránkou takového stavu věcí bylo, že Česká republika z tohoto věhlasu mohla politicky těžit ve složité době, v níž se potýkala s mnoha problémy. Češi tak měli například snadnější cestu do NATO, než jakou by měli, pokud by země byla posuzována jenom na základě své skutečné připravenosti. Na mezinárodních fórech se pozorně naslouchalo i ostatním českým politikům—byli to přeci politici z Havlovy země. Mezinárodní váha země byla rozhodně větší, než jakou by si zasloužila.
Negativním aspektem havlovské éry byla skutečnost, že Česká republika nebyla na Západě, zejména v USA, vždy posuzována na základě svých skutečných politických a hospodářských výkonů. Pokud se projevila česká politická malost a provincialismus (například v reakcích na konflikt v bývalé Jugoslávii), stačilo nějaké Havlovo prohlášení, aby byl nepříjemný politický odér zapomenut. Špatné bylo i to, že se mnoho Čechů mylně domnívalo, že česká politika má otevřené dveře do nejvyšších pater světové politiky prostě proto, že jsme světoví.
Ještě horší byla skutečnost, že kvůli politickému krytí, které Havlův věhlas poskytoval ekonomickým reformám v první polovině devadesátých let, západnímu světu trvalo poměrně dlouho, než rozpoznal, že české reformy nejsou tou nejlepší možnou cestou. Západní pozorovatelé teprve se zpožděním objevovali, že i v Havlově zemi se ve velkém krade, bují korupce, a že slavný prezident—tak vlivný v cizině—nemá doma reálné možnosti nepříznivé trendy výrazně změnit.
Havel samozřejmě dělal pro Českou republiku to, co jako politik dělat měl—snažil se zlepšovat její jméno v zahraničí. Kdybychom ale chtěli být trochu cyničtí, mohli bychom říci, že vlastně provozoval klamavou reklamu. Produkt jménem Česká republika, který v zahraničí propagoval, jak nejlépe uměl, měl mnoho problémů, které se často úspěšně skryly za zářivou havlovskou fasádou.
S tím, jak havlovské období končí, se pomalu ale jistě vynořují kontury nové reality. Česká republika je prostě středně velká evropská země, která—kromě toho, že má několik světoznámých sportovců a jedno z nejkrásnějších hlavních měst na světě–vlastně v ničem nevyniká; a to dokonce ani ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Její národní hospodářství neroste tempem srovnatelným například s baltickými státy. Její domácí politika je prorostlá klientelismem a veskrze průměrná.
V mezinárodním měřítku se sice Češi snaží hrát aktivní roli, takže například čeští vojáci pomáhají v mírových sborech hned v několika krizových oblastech, ale česká politika toho nedokáže příliš využít k propagaci země. Navíc s odchodem Havla jsou viditelnější tradiční české nedostatky: sebestřednost, nedůvěra k velkému světu za českými hranicemi, či přesvědčení, že chytrý český Honza ví vše lépe než ti ostatní.
K pádu do průměrnosti přispívá i skutečnost, že s koncem komunistické éry jakoby se vytratily velké kulturní a intelektuální počiny, které měly své kořeny v šedesátých letech a později žily v disidentském ghettu a v exilu. Generace Kunderova, Havlova, Hrabalova, Patočkova, Klímova, Menzelova a Formanova odchází a za ní zeje propast. Propast přinejmenším v tom smyslu, že chybí osobnosti požívající mezinárodního věhlasu.
Což nás přivádí zpět k debatám o tom, kolik minut strávil ten který český politik s Bushem a Chirakem. Jakoby si najednou česká společnost potřebovala dokazovat, že je brána ve velkém světě vážně. Jenomže Česká republika si nyní může vydobýt významné mezinárodní postavení už jen svými výkony. Svým způsobem je to návrat k určité normálnosti, která bude mít za následek i vystřízlivění v pohledu na to, co Česko ve světě skutečně znamená. A to je možná dobře.
11. 8. 2003