Co není protiústavní

Představitelé prezidentské kanceláře obviňují Senát z nejrůznějších prohřešků, kterých se měl dopustit, když neschválil čtyři kandidáty na posty ústavních soudců, které navrhnul prezident republiky. Některá obvinění na adresu Senátu mohou být částečně oprávněná, jiná jsou ovšem nesmyslná.

Oprávněná, i když těžko dokazatelná, mohou být tvrzení, že schvalování kandidátů navržených prezidentem bylo Senátem zbytečně zpolitizováno. Například, že si někteří senátoři vyřizovali prostřednictvím schvalování ústavních soudců politické účty s jimi nemilovaným prezidentem. Nebo, že se během hlasování o těch či oněch kandidátech děly v Senátu politické obchody.

Naprosto neoprávněná jsou naopak tvrzení, že pokud by prezident jednotlivé kandidáty se Senátem projednal, či jejich schválení dokonce předjednal, dopouštěl by se téměř čehosi protiústavního. Naopak, ústava ponechává Senátu i prezidentovi v případě jmenování velmi široký manévrovací prostor.

Nejvyšší zákon země pouze lakonicky říká, že soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání.

Mimo tato obecná kritéria nepředepisuje ústava nic specifického-například, pokud jde o způsob, jakým prezident dospívá ke svým návrhům, nebo o způsob, kterým má ke schválení navržených kandidátů dospět Senát. Jisté ovšem je, že jak prezident, tak Senát jsou politické instituce a jejich rozhodnutí jsou tedy též politická. V případě navrhování a schvalování ústavních soudců by jistě bylo z hlediska politické kultury dobré, aby se jak prezident, tak Senát řídili spíše odbornými hledisky, ale ústava jim nezakazuje uplatnit hlediska čistě politická nebo dokonce osobní.

Ústava také nezakazuje prezidentovi, aby si v Senátu ověřil průchodnost jednotlivých kandidátů, nebo aby dokonce se Senátem (či dalšími ústavními institucemi) konzultoval své ideje ještě před tím, než někoho vůbec navrhne. Protiústavní by nebylo dokonce ani to, kdyby se prezident například rozhodl vzít v úvahu návrhy, které by vzešly od samotných senátorů.

Když někteří hradní úředníci naznačují, že pokud kandidáti navržení prezidentem splňují obecná ústavní kritéria způsobilosti, Senát by je měl téměř automaticky schválit, nechápou evidentně politickou podstatu celého procesu. Vždyť i při dodržení zmíněných ústavních kriterií způsobilosti by Ústavní soud jmenovaný jedním prezidentem mohl být bez zásahu další ústavní (a politické) pojistky například naprosto jednobarevný nebo odborně slabý. Ústava zcela záměrně činí ze jmenování ústavních soudců společné dílo prezidenta a Senátu, protože instituce tak nezávislá, jakou je Ústavní soud by se neměla odvozovat jen od jedné další ústavní instituce. V zájmu prezidenta i Senátu proto je, aby navzájem komunikovali a nesnažili se navzájem trumfovat. Ani jedna instituce nemůže vyhrát. Což je dobře, protože taková výhra by byla jen prohrou Ústavního soudu.


Právo – 27. 8. 2003

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..