Židé věří, že člověk, který zemřel, existuje dále, alespoň částečně, v tomto světě, dokud si ho někdo ještě pamatuje a připomíná. Pavel Tigrid bude mezi živými tohoto světa ještě hodně dlouho. Budeme si ho pamatovat jako skvělého člověka a bojovníka za svobodu. Bude nám ho připomínat jeho obsáhlé dílo. Zemřel deset dní po 35. výročí sovětské okupace, která ukončila Pražské jaro. Má dnešní vzpomínka na něj se vztahuje jak k němu tak k Pražskému jaru, protože to bylo Pražské jaro, které nás kdysi svedlo ke společné práci.
V roce 1987 jsem v americkém exilu začal dávat dohromady sborník, který by připomněl Pražské jaro a 20. výročí sovětské intervence států Varšavské smlouvy v Československu. O příspěvek jsem požádal i Pavla Tigrida. Odpověděl, že rád napíše, ale abych od něho nečekal oslavné ódy na Pražské jaro, je k němu prý kritický. Obratem jsem ho ujistil, že sborník má nabídnout různé pohledy na reformní proces v roce 1968.
Stejně jako vše, co Pavel Tigrid kdy napsal a dělal, esej, kterou jsem o něj obdržel, patří bezpochyby k tomu nejlepšímu, co se ve sborníku objevilo. Je to střízlivý pohled na dobu velkých nadějí. Tigrid na začátku předesílá, že je novinářem, nikoliv vědcem, a proto si může dovolit nabídnout spekulativní odpověď na hypotetickou otázku. Ta také dala jméno jeho eseji: „A co kdyby Rusové nepřijeli?“
Sborník pod názvem „The Prague Spring: A Mixed Legacy“, (Pražské jaro: Smíšené dědictví), publikoval Freedom House a University Presses of America v roce 1988. Zde je překlad závěrečné části Tigridovy eseje.
Myslím, že Pražské jaro bylo odsouzeno k nezdaru od samotného začátku, dokonce i kdyby sovětské tanky nepřijely. Proč? Protože něco, co je totální (totalitní), nemůže být zároveň poloviční. Pokud je nějaký režim anti-liberální, nemůže být zároveň liberální—a pokud snad ano, pak jen po velmi krátkou dobu. Jestliže ideologie diktuje politické straně, že tato strana musí mít veškerou politickou moc v zemi a nesmí se jí nikdy vzdát, pak je jasné, že taková strana se nemůže o moc dělit. Kdyby liberalizační proces pokračoval ke svým logickým koncům–se všemi důsledky, které z toho vyplývají—vyústilo by to do položení základů systému, který by byl v ostrém konfliktu s principy Marxismu-Leninismu a jeho chápáním moci.
Dubček a jeho kolegové samozřejmě neměli v úmyslu udělat něco podobného a ani by to nedovolili. Koneckonců, nejlepší a nejvíce oddaní reformní komunisté byli zároveň oddaní soudruzi, kteří věřili, že marxisticko-leninská ideologie je zázračným lékem na všechny sociální problémy. Dokonce i kdyby snad byla jejich víra otřesena, nevěděli by, kterým směrem jít, protože nebyli ani liberály, ani demokraty, ani demokratickými socialisty.
Dubček a jeho kolegové se pokusili reformovat systém paralyzovaný přísnou aplikací sto let staré doktríny, která byla koneckonců sama hlavní příčinou zmíněné paralýzy. Jinými slovy: nechtěli léčit příčiny ale pouze symptomy nemoci. Ať už se pohnuli kterýmkoliv směrem, reformisté—pokud se chtěli ještě dále nazývat komunisty—museli čelit anachronické ideologii, která jim přikazovala, aby ve svých reformních pokusech nezašli příliš daleko. Pomalu ale jistě by se zase uzavřeli ve své pevnosti Moci.
2. 9. 2003