Bill Bryson, který byl dosud známý především jako autor skvělých cestopisů,
vydal nedávno knihu nazvanou „A Brief History of Nearly Everything“, v níž poutavým způsobem přibližuje všechny hlavní vědecké objevy posledních několika set let. Kniha se čte jako detektivka, je těžké jí odložit. Čtenář s napětím čeká, co se dozví v každé další kapitole.
Přitom napsat přitažlivou a srozumitelnou knihu o vědě není snadné. V nedávné minulosti uspěli snad jen Carl Sagan, Stephen Hawkin, Brian Greene, nebo Michio Kaku. Zatímco ale dokonce i tito autoři občas laické čtenáře při výkladu „ztratí“, v Brysonově knize v podstatě není nesrozumitelná pasáž. Možná proto, že sám není vzděláním a profesí exaktní vědec.
Bryson má hned několik neobyčejných darů. Tak především dokáže převést i nejsložitější vědecké poznatky a teorie do srozumitelného jazyka. Navíc svůj výklad učinil součástí příběhu, v němž figuruje většina velkých vědců posledních několika století. Ačkoliv jejich individuální příběhy jsou často podány jen anekdoticky, čtenář je konfrontován s živými lidmi, jejichž osudy jsou často stejně zajímavé jako například osudy velkých umělců.
Bryson má neobyčejný dar učinit součástí příběhu i čtenáře. Hned v úvodní pasáži knihy, ve formě přímého oslovení, gratuluje svým čtenářům k tomu, že vůbec jsou. Skutečnost, že si právě my užíváme lidské existence, je, jak upozorňuje, výsledkem triliónů „náhod“, které začínají v okamžiku Velkého třesku. Po dobu 13 a půl miliardy let bylo zapotřebí nejenom nesčetného množství interakcí částic neorganické hmoty a růstu její komplexity, přesného množství základních forem energie a sil ve vesmíru (např. příliš silná versus příliš slabá gravitace), vzniku organické hmoty (a růstu její komplexity), a posléze vývoje těžko pochopitelného živé hmoty až k inteligentním bytostem. Zároveň vše, co vede ke každému z nás, se muselo stát přesně tak, jak se to stalo—jinak bychom neexistovali individuálně právě my.
V pozadí se samozřejmě skrývá starý spor mezi determinismem a rolí náhody a svobody, ale Bryson z tohoto dilematu činí základ napínavého příběhu vědeckého poznání. V něm se dozvíme nejenom to, jak vznikla moderní chemie, fyzika, geologie, biologie, genetické inženýrství, atd., ale dozvíme se především leccos o sobě. K nejzajímavějším pasážím patří výlety do světa atomů a subatomických částic, vyprávění o nesmírné složitosti buňek a bílkovin, nebo paleontologické exkurse.
Pokud Bryson má za to, že se dotýká problému, který je těžko postižitelný v normální řeči, lze z jeho výkladu cítit jistou skepsi. Tak například věnuje jen několik málo odstavců teorii superstrun, která matematicky spojuje (kvantový) mikrosvět a (newtonovsko-einsteinovský) makrosvět, ale pouze za cenu, že uznáme, že svět má buď deset nebo dvacet šest dimenzí. To se Brysonovi evidentně nezdá. Ačkoliv to neříká přímo, má o této teorii, jakož i o dalších navazujících teoriích (např. teorie membrán) pochyby.
Dalším zajímavým rysem knihy je skutečnost, že Bryson několikrát zcela evidentně naráží na hranice, za nimiž přichází, chtě nechtě, tázání o Bohu. Nesděluje nám, co si myslí on sám, nechává úsudek na nás, což je sympatické. Tak například, když píše o struktuře bílkovin nebo buňek, popisuje velmi plasticky jejich neuvěřitelnou komplexitu, jejíž vznik se téměř logicky vymyká náhodě. Jinými slovy: struktura bílkovin, buněk, nebo DNA, a jejich fungování, je tak komplexní, že pokud by měly tyto struktury vzniknout metodou postupného výběru, neexistuje vesmír zatím zřejmě dostatečně dlouho.
Bryson odmítá říci, zda si myslí, že v hmotě je od začátku naprogramováno, jak se má vyvíjet (a kdo to naprogramoval). Nechává nás přemýšlet—v úžasu.
Například o tom, jak je možné, že pokud bychom si dosavadní vývoj představili na obyčejných hodinách, na nichž Země vznikla o půlnoci, první formy života vznikly neuvěřitelně brzy–už okolo čtvrté hodiny ráno.
Bryson na jedné straně píše, že život má tendenci expandovat a je nesmírně odolný, ale varuje, že bychom neměli přeceňovat důležitost lidského druhu.
Nabízí hned několik reálných scénářů, v nichž popisuje, jak bychom mohli jako druh zmizet. (Neffova science fiction o náhlé ztrátě elektrické energie v jedné části vesmíru ovšem k Brysonovi evidentně ještě nedorazila :-)).
Snad nejpoutavější je v tomto kontextu jeho výklad o Yellowstonském národním parku v USA, který je jednou obrovitou sopkou. Když tento supervulkán vybuchl naposledy před zhruba šesti set tisíci let, způsobil vyhynutí celých druhů. Podobná exploze v Indonésii před 75 tisíci let zasáhla celý svět a způsobila podle některých teorií téměř vymření lidí. Jedním z důvodů, proč všichni lidé na celém světě mají téměř shodný genetický kód, je podle některých teorií právě skutečnost, že před zhruba 75 tisíci let lidstvo téměř vymřelo a dnešní lidstvo je produktem poměrně malé skupinky lidí, kteří výbuch supervulkánu přežili.
Nelze než doufat, že se Brysonova kniha brzy objeví v češtině. V současnosti u nás neexistuje srovnatelné dílo, které by takto přitažlivým způsobem pojednávalo o historii vědy. Ti čtenáři, kteří vládnou angličtinou, rozhodně neprohloupí, pokud si knihu opatří už teď.
Neviditelný pes – 17. 9. 2003