Občanská demokratická strana prosazuje hlasování o vyslovení nedůvěry vládě a v případě pádu vlády bude usilovat o předčasné volby. Komunistická strana hlasování o nedůvěře podpoří. Zde ovšem svornost opozice končí. ODS chce po pádu vlády vyvolat předčasné volby, KSČM nikoliv.
Taktika KSČM je jasná. Vliv KSČM na sociální demokracii a politický vývoj v zemi je omezený, dokud trvá většinová vláda. Pokud by vláda padla, ale nekonaly by se předčasné volby, vznikla by nejspíše menšinová vláda ČSSD.
Ta by byla závislá především na KSČM. Preference ČSSD, která by nemohla prosadit žádné reformní kroky, by dále klesaly. KSČM by byla na nejlepší cestě stát se nejsilnější levicovou stranou.
O co usiluje ODS, je méně jasné. Její předáci ví, že vyvolat předčasné volby je nemožné bez podpory KSČM a ČSSD. Předseda ODS Mirek Topolánek proto navrhuje, aby ODS pomohla právě ČSSD. Dokonce říká, že by ČSSD měla přispět i ke změně volebního systému na většinový. ODS tak sociálním demokratům „velkoryse“ nabízí, aby spolupracovali na vlastní politické sebevraždě, protože předčasné volby, navíc na většinovém principu, by byly pro oslabenou ČSSD katastrofou.
ODS se také staví chladně k návrhům, aby v případě pádu Špidlovy vlády zemi vedla až do řádných voleb vláda expertů, která by pod dozorem politických stran vykonala nepopulární reformy. Přitom taková varianta by mohla být pro některé politiky ČSSD přijatelná, protože by straně poskytla čas si vyřešit před příštími řádnými volbami své vnitřní problémy.
ODS si zdánlivě počíná odpovědně. Říká, že je připravena vést zemi a prosadit reformy, ale pouze v případě, že budou ve volbách nově rozdány karty. Ve skutečnosti strana jen hraje politické šachy. Pokud neuspěje se svržením vlády, může tvrdit, že se alespoň snažila zastavit „špatnou reformu“. Pokud by uspěla, ví, že i vytvoření menšinové vlády ČSSD by bylo dalším oslabením jejího protivníka. A nebylo by ani překvapující, kdyby ODS „otočila“ a nakonec souhlasila s přímou koalicí s ČSSD nebo s expertní vládou. Politicky by si asi ublížila, ale na horizontu je koneckonců ještě stále několik velkých privatizací.
Vladimír Špidla by mohl tomuto populistickému taktizování a konfliktům uvnitř ČSSD učinit přítrž, pokud by sám spojil reformu veřejných financí s hlasováním o důvěře vládě. Mohl by tak učinit při hlasování o rozpočtu, zejména v případě, že bude sice schválena většina zákonů, které tvoří reformu, ale ne všechny. Pokud by vláda chtěla dodržet dohodnutý limit rozpočtového deficitu, musela by v takovém případě zřejmě hledat chybějící peníze jinde. To by jistě vyvolalo další kolo sporů jak v koalici tak v ČSSD.
Hlasování spojené s vyslovením důvěry by věci vyjasnilo. Ten který poslanec vládní koalice by nehlasoval jen o rozpočtu, ale zároveň o své vládě. Odpovědnost za prosazení rozpočtu by se stala odpovědností za vládu. Vítězství by pozici vlády výrazně posílilo a zároveň výrazně utlumilo jak činnost rebelů v ČSSD, tak snahy ODS a KSČM tuto vládu svrhnout.
Právo – 22. 9. 2003