Unie svobody se chce pokusit změnit svůj současný nepříznivý image a bojovat o voličskou přízeň. Změnit obraz politické strany v očích veřejnosti ovšem není vůbec snadné a úsilí US je zřejmě odsouzeno k nezdaru.
Politické strany jsou nejen nástroji pro masovou aktivní účast občanů na správě věcí veřejných, ale také nositelkami určitého souboru názorů a idejí. Ty nám říkají, jak by strana chtěla spravovat zemi v případě, že zvítězí ve volbách.
Obliba stran se ovšem odvíjí nejen od jejich ideového profilu, ale také od specifických kritérií, jako je například schopnost ideje prodat, stranická organizace, jednotnost, či popularita vůdčích osobností. V pozadí pak hrají důležitou roli peníze a přístup do médií.
US měla od svého vzniku několik handicapů. Především byla vytvořena převážně lidmi, jejichž minulost byla spojena s jinou stranou. Veřejnost bývá ve vztahu k odštěpeneckým politickým uskupením schizofrenní. Na jedné straně oceňuje snahu odpadlíků dělat věci jinak než bývalá strana—pokud uvěří, že bývalá strana selhala. Voliči ale také nemají rádi politický turismus a politiky s ním spojené vidí často jako poněkud neprincipiální. V případě US se přidala i skutečnost, že v ní hráli prominentní roli lidé, které veřejnost—ať právem či neprávem—vnímala jako spoluviníky těch praktik, kvůli kterým opustili Občanskou demokratickou stranu.
Druhým problémem US je její liberální ideologie. Ta v české politické historii byla vždy slabá. Už v první republice byla pravice spíše tím, co dnes reprezentuje ODS—tedy směsí konservatismu, nacionalismu a populismu. I dnes ideový profil US oslovuje jen úzké vrstvy vzdělanějších lidí.
Část těchto voličů strana nyní ztratila, protože se v jejich očích „ušpinila“ spoluprací se sociální demokracií. US přitom možná méně uškodila koalice s ČSSD než skutečnost, že jako strana nikdy nedokázala jasně říci, které ze svých principů nemůže obětovat a proč. Její manévrovací prostor byl značně zmenšen tím, že se vždy profilovala jako výrazně pravicová strana. Liberalismus přitom není z definice ani pravicová ani levicová ideologie.
Nemenšími problémy pro US jsou její organizační slabost a vnitřní nejednotnost, téměř exhibicionisticky předváděná veřejnosti. Politická strana není ovšem diskusním klubem. Voliči si jí musí být schopni představit jako vládnoucí skupinu a jejího předáka jako příštího předsedu vlády. US měla v čele takové lidi. Tento kapitál byl ovšem totálně promrhán ve vysilujících vnitřních konfliktech.
Pokud by tedy chtěla US změnit svůj image, čeká jí těžký úkol. Musela by jasně definovat své postavení v politickém spektru a rozkročit se přitom za „pravicový liberalismus“, který má v Čechách limitovaný počet příznivců. Zároveň by musela ukázat, že má jisté principy, které není ochotna obětovat. Musela by také překonat své vnitřní rozpory a zejména v médiích mluvit jedním hlasem. V neposlední řadě by musela dobudovat svou organizaci tak, aby přestala být jen stranou velkých měst.
US přitom nemůže toto vše udělat mimo současnou vládní koalici, protože v případě pádu vlády jí nejspíše čeká štěpení a další propad. Že ještě existuje, je do určité míry zásluhou ODS, která ve svém nacionalistickém tažení proti Evropské unii ponechává otevřený prostor pro proevpropskou stranu napravo od středu. Kdyby se ODS dokázala rozkročit do prostoru, v němž se nyní krčí chřadnoucí US, pak by US zřejmě nepomohlo už ani sebevětší úsilí o změnu. Na druhou, svůj image nemůže snadno změnit už ani ODS, takže politický prostor, v němž nyní US operuje, bude spíše nakonec zaplněn nějakou novou stranou.
26. 9. 2003