Pokud Senát schválí zákony, které tvoří vládní reformu veřejných financí (nebo, pokud Poslanecká sněmovna znovu schválí zákony, které by neprošly Senátem), bude se prezident Václav Klaus muset rozhodnout, zda zákony podepíše nebo ne. Bude to nelehké rozhodování, které může na roky dopředu ovlivnit prezidentův image.
Pokud prezident zákony podepíše, zvolí cestu nekonfrontační kohabitace s vládou a brzy může být zapomenuta i skutečnost, že v létě vetoval zákon o DPH. Je pravděpodobné, že by se v takovém případě posílil obraz Klause coby prezidenta všech občanů (který nechal za sebou svou partajní minulost), o který tolik usiloval na začátku svého prezidentství.
Argumentů pro takový nekonfrontační postoj je celá řada. Ačkoliv je jasné, že Klausovi není nijak sympatická ani Špidlova vláda, ani balík reformních zákonů, prezident by neměl vetovat zákony jenom proto, že má na daný problém odlišný pohled než vláda. Měl by zákony vetovat především v případech, kdy podle jeho mínění porušují ústavnost nebo mají zjevné formální vady. Prezident by také měl svými vety šetřit, protože jinak–pokud ho bude Poslanecká sněmovna pravidelně přehlasovávat–se začne jevit jako slabý. Svou první prohru už utrpěl právě v případě zákona o DPH.
Pokud by prezident reformní zákony vetoval, má na vybranou ze dvou strategií. Buď může vetovat jen některé zákony, anebo všechny. Pokud by vetoval jen některé, bude si muset dát velký pozor na zvolená kritéria. Kdyby například vetoval jen zákony, které mu připadají příliš „sociální“ a podepsal zákony, které pomáhají podnikatelům (například zákon, kterým se snižují daně právnickým osobám), poškodí tak trochu stranu, jejímž je čestným předsedou. ODS by pak těžko vysvětlovala, proč její odpor vůči reformním zákonům nebyl podobně „uvážlivý“.
Pokud by prezident zvolil jiná kritéria pro vetování jen několika zákonů, musel by tato kritéria dobře objasnit. Zároveň by veřejnost chtěla vědět, proč nevetoval i zákony ostatní. Je jasné, že by se v takovém případě mohl Klaus ocitnout na tenkém ledě složitého vysvětlování.
Na podobně tenkém ledě by se ovšem ocitl, pokud by vetoval všechny reformní zákony. I kdyby byl nakrásně schopen vysvětlit v případě každého jednotlivého zákona, proč tak učinil, veřejnost by ho už nikdy nevnímala jako prezidenta nadstranického. Bylo by jasné, že je především prezidentem opozice, zejména pak prezidentem ODS.
Navíc by Klaus utrpěl pravděpodobně zdrcující porážku. Poslanec Josef Hojdar totiž podpořil většinu reformních zákonů a vládní koalice by tak byla prezidenta zřejmě schopna v případě těchto zákonů přehlasovat sto a jedním (Hojdarovým) hlasem. Je také docela dobře možné, že by se prezidentovi podařilo svým postupem vládní koalici natolik stmelit, že by se k ní nakonec přidal Hojdar i v případě zákonů, které původně nepodpořil.
Klaus si tedy musí pořádně rozmyslet, co udělá. I když Špidlovu vládu momentálně podporuje jen 27 procent voličů a reforma není nijak populární, Klausův frontální útok by byl vnímán bezpochyby jako nepatřičné vměšování do stranické politiky Pokud by vláda nakonec kvůli jeho ofenzívě padla, měl by i Klaus na krku své „Sarajevo“, které by mu až do konce jeho prezidentování už nikdo neodpáral.
Právo – 30. 9. 2003