Evropská diskuse po česku

České politické elity trpí už od dob Rakouska-Uherska stejnými neduhy. Tím nejzávažnějším je skutečnost, že i velká zahraničně-politická a bezpečnostní témata, která se tak či onak vztahují k národním zájmům, jsou opakovaně zneužívána k malým domácím politickým bitvám. Čeští politici prostě nerozlišují mezi skutečně velkým a malým, důležitým a nedůležitým. Snad proto, že jsou sami především provinciály bez většího rozhledu, nakonec vše semelou v mlýnici pokleslé domácí politiky. Když pak přijde moment skutečně osudového historického rozhodnutí, česká politická elita je nepřipravená nebo slabá.

Jedno takové představení nyní sledujeme takřka v přímém přenosu. Diskuse o nové evropské ústavě se zvrhla v pavlačové překřikování, z něhož se téměř vytratila věcná stránka. Odpor proti evropské ústavě by byl naprosto legitimní, kdyby se ti, kteří ústavu odmítají, opírali o důkladně vyargumentované závěry dlouhotrvající politické diskuse o národních zájmech. Ve skutečnosti, řečeno lidově, jen většinou bezobsažně „plácají“ ve snaze skórovat nějaké domácí politické body a vymezovat se za každou cenu proti proevpropské vládní koalici.

Není pak divu, když premiérovi Vladimíru Špidlovi ujedou nervy a obviní opozici, zejména občanské demokraty, z „haiderizace“ české politiky. Jakkoliv jde o zdánlivě silná slova, ani ona už bohužel nepostihují plně to, co se v české politice děje. Premiérův příměr by byl pravdivý, pouze pokud bychom haiderizaci chápali jako směs nacionalismu, obhroublého populismu a přisprostlých útoků na soupeře. Pokud bychom ale měli na mysli postoje Haiderových Svobodných k EU a k navrhované ústavě, pak by si Haider zasloužil omluvu. Jeho strana je totiž ve vztahu k EU mnohem umírněnější a konstruktivnější než ODS a čeští komunisté.

Svoboda a demokracie

Kritici Evropské unie i odpůrci nové evropské ústavy často argumentují údajným omezením svobody, které nás prý postihne, až do EU vstoupíme, zejména pak po přijetí nové ústavy. Někteří varují před vznikem evropského superstátu, v němž se prý Česká republika rozpustí. Tito „ochránci“ svobody, demokracie a mezinárodního postavení České republiky mluví ovšem obvykle velmi obecně a příliš se nenamáhají konkrétně doložit, jak bude vlastně naše svoboda ohrožena.

Nerozlišují především mezi svobodou a demokracií. Směšují demokracii chápanou jako formu vládnutí, která na úrovni národních států zaručuje svobodné volby, pravidelné střídání vlád, nebo vzájemnou kontrolu různých mocí, s obsahovou stránkou demokracie—tedy s ústavním liberalismem coby systémem, který zaručuje celou škálu osobních svobod, lidských práv, a nezávislost nejrůznějších institucí, které reprezentují občanskou veřejnost.

Pokud by mluvili o svobodě v tomto obsahovém smyslu, těžko by hledali příklady omezování svobody ze strany EU. Zato příkladů rozšíření těchto svobod po našem vstupu do EU by se našla celá řada—od volného pohybu po celé Evropě, až po významné rozšíření ochrany individuálních práv ze strany nezávislých evropských soudních institucí.

Nenašli by jediný příklad, kdy vstup do EU a další integrace skutečně podváže jejich individuální svobodu. Neomezí ji dokonce například ani často citované dočasné omezení pohybu pracovních sil, protože volný pohyb pracovních sil po celé EU je svoboda, kterou zatím nemáme! EU nám ji teprve poskytne. Bez vstupu do EU bychom jí nikdy neměli.

Nejhlasitěji útočí na EU ti, kteří si individuální svobodu často představují jako možnost dělat si, co chtějí–bez ohledu na právní stát nebo alespoň etické normy, které vládnou ve slušných společnostech. Pokud mají na mysli „svobodu“ neplatit daně a dluhy, tunelovat, nebo bez nebezpečí postihu porušovat dopravní předpisy, pak se vstupem do EU se jejich „svoboda“ opravdu zmenší.

Pravdu ovšem nemají ani kritici sofistikovanější, kteří mluví například o demokratickém deficitu evropských institucí a spojují ho s úbytkem svobody. Nadnárodní evropské struktury skutečně nerozhodují zatím způsobem, jakým demokracie funguje na národní úrovni. Jsou ovšem společným dílem všech zúčastněných národních demokracií, které na nadnárodní instituce EU dobrovolně delegovaly některé pravomoci. Žádné skutečně důležité rozhodnutí evropských institucí se nemůže uskutečnit bez souhlasu demokratických členských států.

Navíc tito kritici odporují sami sobě. Vždyť snaha přijmout evropskou ústavu je nesena vědomím, že při současném „demokratickém deficitu“–tedy jisté nestandardnosti a nepružnosti rozhodovacích procesů na úrovni EU—by se jen těžko dalo uskutečnit rozšíření EU. Ústava je pokusem nejen projasnit a kodifikovat vše, co už bylo dohodnuto, ale také zpružnit rozhodovací procesy tak, aby se „demokratický deficit“ co nejvíce omezil. Jinými slovy: odpůrci ústavy jen těžko mohou vystupovat proti demokratickému deficitu a zároveň se bouřit, když se navrhovaná ústava snaží s tímto problémem skoncovat.

Falešné jsou i konkrétní argumenty odpůrců ústavy, podle nichž nový rozhodovací mechanismus poškodí malé státy. Nový mechanismus by sice posílil možnosti rozhodovat o některých věcech na evropské úrovni, ale v žádném případě nelze mluvit o nějaké nedemokratické tyranii velkých států vůči malým, nebo Bruselu vůči členským zemím. Za prvé v celé řadě oblastí by zůstalo zachováno jednomyslné rozhodování (tedy právo veta každého členského státu). Za druhé při rozhodování kvalifikovanou většinou by bylo zapotřebí k úspěšnému rozhodnutí nejen většiny všech členů EU, ale tyto státy by navíc musely reprezentovat alespoň 60 procent celkové populace EU. Pro každé rozhodnutí by tedy bylo nutné vytvářet různé koalice velkých a malých států.

Suverenita

Ti kritici EU, kteří varují před omezením suverenity, zase nedokáží vysvětlit, proč by rozhodování na národní úrovni mělo být vždy lepší než rozhodování na úrovni nadnárodní. „Co je české, to je hezké“ zní poněkud směšně, když srovnáme kvalitu naší postkomunistické politické reprezentace, úroveň přijatých zákonů a soudnictví, či pokleslou politickou kulturu, s úrovní vyspělých demokracií, ke kterým se chce Česká republika připojit.

Rozhořčení místopředsedy Občanské demokratické strany Jana Zahradila nad tím, že judikáty evropských soudů mohou pronikat do České republiky a nahrazovat v některých případech domácí rozhodování, může oslovit snad jenom ty, kdo si opravdu myslí, že české soudy a orgány státní správy rozhodují lépe než ty evropské.

Obránci co největší suverenity národních států si musí vybrat: Nemohou zároveň zuby nehty hájit všechna privilegia národního státu a zároveň chtít užívat všech výhod, které přináší společný evropský prostor. Vydobýt si na EU co nejvíce práv a privilegií je v přirozeném „popisu práce“ každé národní reprezentace. Zároveň si je ovšem nutné uvědomit, že jestliže populace České republiky nepřesahuje nějaká tři procenta celkové populace EU, která bude mít 25 členů, těžko můžeme žádat rozhodovací pravomoci a další výhody, které jdou příliš daleko za tuto reálnou sílu—zvlášť pokud naše ekonomická síla je v poměru k celkovému výkonu EU dokonce ještě menší.

Každý náš „úspěch“ v tomto směru bude dosažen na úkor těch ostatních–tedy i těch států, od kterých chceme pomoc. Je dobré si uvědomit, že do EU vstupujeme jako chudý stát, který toho mnohem více od stávajících členů EU chce, než je schopen on dát jim. Formulace českých národních zájmů by se měla odvíjet i od tohoto poznání. Čeští politici by neměli zapomínat, že Česká republika vstupuje s nataženou rukou do privilegovaného klubu.

Mosty – 21. 10. 2003

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..