Prorůstání médií a politiky aneb boj o demokracii

Sdělovací prostředky a politika by měly být v neustálém vzájemném napětí. Je tomu tak zejména proto, že zatímco politika je kolbištěm, v němž se bojuje o moc, a mechanismem, jehož prostřednictvím se moc vykonává při správě věcí veřejných, média jsou ve své podstatě hlasem občanské společnosti. Jak média tak politika se vztahují k veřejnému prostoru, ale činí tak odlišným způsobem. Politika se snaží veřejný prostor dobýt a vládnout nad ním, zatímco média jsou ve své ideální formě jedním z nejdůležitějších nástrojů, kterým se veřejnost snaží politickou moc kontrolovat a hájit nezávislost veřejného prostoru.

Jürgen Habermas a kanadský filozof Charles Tailor upozorňují, že veřejnost je tou formou občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají prostřednictvím médií nebo tváří v tvář, aby v racionálním diskursu probrali témata vzbuzující obecný zájem a mohli si na ně vytvořit společný názor. Veřejnost coby místo diskuse, které se potenciálně účastní každý, je důležitá pro fungování demokracie. Racionální názory, které se v jejím rámci vytvářejí, mají být vodítkem pro politickou moc.

Jak zdůrazňuje Taylor, politickou moc musí kontrolovat a držet v šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu. Taylor zdůrazňuje, že novodobá veřejnost představuje diskusní prostor, který je v jejím sebeuvědomění chápán jako něco, co stojí mimo vlastní moc. Ta má sice veřejnosti naslouchat, veřejnost ale žádnou moc nevykonává.

Mezi demokracií jako formou vlády a existencí nezávislého veřejného prostoru tedy existuje úzká souvislost. Demokracie není jen prostá hra institucí a mechanismů, které mají zajišťovat vládu většiny. Neexistuje-li v rámci společenského systému vedle svobodné směny zboží a politické společnosti i na politické moci nezávislý prostor svobodného střetávání názorů občanů, a neopírá-li se tato svobodná výměna o instituce, které jsou též nezávislé na politické moci, nelze mluvit o skutečné demokracii.

Kvalita demokracie a kvalita veřejného prostoru spolu úzce souvisí. Demokracie založená na veřejném prostoru, který je nevyvinutý, a v němž neexistuje sebevědomá veřejnost, která by byla rovnocenným partnerem politických institucí, je v neustálém nebezpečí, že se její politické instituce vymknou veřejné kontrole a stanou se autoritářskými. Přitom není vždy pravidlem, že by takový proces musel vést k nastolení diktatury. Společenský systém může znakově zůstat demokracií, pokud jde o mechanismy a instituce, ale ve skutečnosti být velmi neliberální–jak píše například americký teoretik Fareed Zakaria.

Média jako politikum, politika jako médium

Je tedy jasné, že média jako nejdůležitější forma veřejného prostoru hrají ve fungování demokracie nezastupitelnou roli. Tvrzení, že média jsou hlídacími psy demokracie je v tomto kontextu naprosto na místě. Sdělovací prostředky slouží jako forma veřejné reflexe politiky, která si přitom na veřejný prostor sama činí nárok. Má neustálou tendenci obsazovat i ty části veřejného prostoru, které by měly na politice zůstat nezávislé.

Politika má tedy tendenci pronikat i do médií a podrobovat je politické moci. I v nejdemokratičtějších státech je pro politiku těžké odolat pokušení otupit ostří zbraní, kterými občanská veřejnost politickou moc kontroluje. Politici jsou na médiích závislí, protože ta jsou v moderních společnostech hlavním zdrojem informací o politice a aktivně formují obraz jednotlivých politiků i politických stran v očích veřejnosti. A ta prostřednictvím voleb rozhoduje o osudu jak konkrétních politiků tak politických stran. Politika proto neustále hledá způsoby jak média manipulovat nebo dokonce kontrolovat tak, aby média o politicích a stranách a orgánech státní moci poskytovala informace, které jsou pro ně příznivé.

Expansivní jsou ovšem i sdělovací prostředky. Nejsou zdaleka jen neutrálním informačním zdrojem, ale mají schopnost proniknout do soukromí každého z nás a nejrůznějším způsobem ovlivňovat veřejné mínění.V mediálním věku, nejsou zdaleka jen prostorem, ve kterém se odehrává racionální společenský diskurs, ale často i institucemi, které témata veřejného diskursu aktivně nastolují tak, že veřejné mínění formují a svým způsobem i kontrolují. Pronikají tedy i do prostoru, který náleží politice.

Toto vzájemné přesahování politiky a médií pak často způsobuje, že některé části mediálního a politického prostoru srůstají. Média dělají politiku, politika se pokouší stát médiem, které manipuluje veřejné mínění. Zatímco moderní média vymýšlejí témata a politiku aktivně „virtualizují“ tak, aby lépe vyhovovala jejich potřebám (například tržním), moderní politika se vyzbrojila celou řadou nástrojů a metod, kterými proniká do médií a snaží se ovlivňovat způsob, jakým zejména o politice referují.


Opuštěný veřejný prostor a politika jako zboží

Aby byly věci ještě komplikovanější, k tomuto procesu srůstání politiky a médií dochází v době, kdy je pod obrovským tlakem samotný pojem veřejného zájmu. V rozvinutých demokraciích, jak varují někteří teoretici, jako jsou Zygmunt Bauman, Gilles Lipvetsky nebo Robert Putnam, dochází k tomu, že „soukromé“ kolonizuje veřejný prostor, vytlačuje a vyhání vše, co nelze beze zbytku vyjádřit jazykem privátních starostí a cílů. Lipovetsky dokonce mluví o éře prázdnoty, lhostejnosti a kolektivního narcisismu. Putman pak přímo o hrozivém úpadku občanské společnosti.

Veřejný prostor se v atomizovaných postmoderních společnostech vyprazdňuje a je ponechán na pospas politikům a virtuální realitě. Jak říká Bauman, žijeme v době, kdy novináři zaplňují zlověstně prázdný veřejný prostor virtuálními přízraky, s jejichž pomocí se snaží vyvolat falešnou morální paniku ve společnosti, která je vlastně lhostejná, a která se řídí individuálním egoismem a instrumentálním rozumem zbaveným širší morální vize.

V takovém prostředí je ovšem těžké, aby média hrála svou klasickou roli prostoru, v němž se formulují veřejné zájmy v podobě racionálního diskursu, a v němž se formuje veřejnost, která různými způsoby kontroluje politickou sféru. Jestliže je celý veřejný prostor kolonizován soukromými zájmy,
formulace a hlídání veřejných zájmů se z vytrácí i z mediálního prostoru.

Většina medií je v moderních demokraciích v soukromých rukou, mimo prostor aktivní regulace. Jako taková nemají žádnou povinnost formulovat veřejné zájmy. Naopak sdělovací prostředky se stávají zbožím jako vše ostatní, a spolu s nimi se stávají zbožím i informace. Politika a média tak snadno nacházejí společného jmenovatele. Politika produkuje velkou část informací, kterou média pak mohou prodávat. Média v takovém prostředí již nestojí proti politice jako instituce, které nabízejí politice kritickou reflexi a skrze tuto reflexi korigují její chod, ale jako instituce, které se aktivně podílí na umělém vytváření takových témat pro politiku, která se budou dobře prodávat.

Politika tak nachází v médiích stále více partnera, který má bytostný zájem na tom, aby se politika dobře prodávala jako forma zábavy. Politici médiím rádi vycházejí vstříc, protože na rozdíl od předmediální doby, kdy hrál mnohem důležitější roli přímý kontakt politiků s voliči, v době moderních médií mají šanci proniknout k voliči účinně jedině prostřednictvím médií.


Nástroje manipulace

Není tedy divu, že zatímco média stále více manipulují politickou scénu tak, aby se její příběhy dobře prodávaly, politici se snaží získat nejrůznějšími způsoby přístup do médií nebo přímo vliv na jejich chod. K tomu si vypracovali celou škálu nástrojů, které—v závislosti na vyspělosti té které demokracie—s menším či větším úspěchem používají.

Jeden ze způsobů, který dobře funguje zejména v méně rozvinutých demokraciích, je snaha nastavit regulační rámec těch médií, které nějaké formě regulace podléhají, tak, aby byl příznivý zejména pro dominantní politické síly. Známe tak nejrůznější pokusy o manipulaci médií veřejné služby, která jsou v ideálních podmínkách kontrolována institucemi nezávislými na politické moci, tedy vlastně zástupci občanské veřejnosti. Ve skutečnosti neexistuje model, který by zcela dokázal uchránit média veřejné služby od politických tlaků. Ke srůstání médií a politiky dochází v těchto případech zejména politizací dohlížecích orgánů.

Politická sféra ovšem může ovlivňovat i soukromá média, která podléhají nějaké formě regulace. Jedná se zejména o ta elektronická média, která—například z důvodů nedostatku dostupných frekvencí—fungují na základě licence udělované orgánem státu. I v takových případech existuje celá případů, kdy
je licenční orgán zpolitizován ve prospěch těch či oněch politických sil.

Politici ovšem mohou ovlivňovat soukromá média, včetně těch, které regulaci nepodléhají, i jinými způsoby, například ekonomickým nátlakem. Stejně jako dochází v moderních společnostech k prorůstání politiky a médií, dochází i k prorůstání politiky a ekonomických zájmů. Jsou-li některé politické síly svázány se silnými podnikatelskými skupinami, je častým jevem, že se pokoušejí tohoto spojení využít k získání vlivu ve významných sdělovacích prostředcích. Tento vliv může být víceméně přímý (například významná majetková účast v té které mediální organizaci) nebo nepřímý (financování různých kampaní, nebo financování PR).

Může potom docházet k tomu, že určitá média dělají aktivně politiku tím, že v zájmu určitých politických a ekonomických skupin uměle nastolují určitá témata, nebo se aktivně snaží poškodit politické oponenty svých klientů. Ve společnostech, kde existuje široká pluralita médií, je toto nebezpečí menší než ve společnostech s malým mediálním trhem, který lze snadno zmonopolizovat nebo alespoň významně ovládnout. V takových společnostech, ač napovrch demokratických, může dojít ke skutečnému prorůstání partokracie a mediokracie do nebezpečné mocenské améby, která de facto kontroluje život společnosti.


Budoucnost demokracie

V některých moderních společnostech dnes celý veřejný prostor do značné míry kontrolují politicko-ekonomicko-mediální kartely, které jsou schopny nejen nastolovat politická témata a ovlivňovat, jakým způsobem se o politice informuje, ale zároveň využívat médií a politiky k prosazování svých ekonomických zájmů. Politický tlak je pak často využíván i k potlačování mediální konkurence.
Některé tyto politicko-ekonomicko-mediální kartely působí dnes již globálně a mají schopnost zásadním způsobem ovlivňovat světovou politiku například tím, jaké zprávy a jaká témata jsou
jimi nastolována a jaká jsou naopak ignorována.

Jednou z protizbraní, která by mohla zvrátit nebo alespoň zastavit tento trend je posilování občanské společnosti, tedy i veřejnosti, a to i na globální úrovni. K tomu by mohla přispět i skutečnost, že diktátu mediálně manipulovaného veřejného mínění stojí paradoxně v cestě tytéž technologie, které dnes takový diktát umožňují. Nesou v sobě totiž zárodky obrovské plurality zdrojů veřejného mínění. Digitální televize s nabídkou desítek či stovek kanálů v té které zemi, či Internet, mohou být potenciální protiváhou proti glajchšaltujícím snahám politicko-ekonomicko-mediálních kartelů.

Například Putnamův argument o usychající občanské společnosti je možné zpochybnit poukazem na to, že zatím přesně nevíme, kolik občanských aktivit se přesunulo ze světa fyzického spolčování do virtuálního světa Internetu–nejrůznějších „chatů“ a virtuálních společenství, kde spolu komunikuje (a sdružuje se) stále větší počet lidí–a to bez ohledu na existenci hranic národních států.

Jinými slovy: pojmy veřejnosti a veřejného prostoru se virtualizují, což ovšem neznamená, že musí být slabší.Vytváří se cosi jako světový veřejný prostor, doprovázený vznikem světové veřejnosti a nadnárodní občanské společnosti. To, zdali demokracie jako forma vlády přežije, bude do značné míry záviset na schopnosti této vznikající světové veřejnosti využít moderních komunikačních technologií tak, aby globální veřejný prostor nebyl kontrolován a názorově zglajchšaltován těmi, kdo vytvořili globální trh.


Media & Marketing – 3. 11. 2003

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..