Špidlova vláda se potýká s mnoha problémy, které se tak či onak vztahují k obsahu její činnosti–tedy k tomu, jak (ne)zvládá například reformy státních financí, jak (ne)řeší krizi ve zdravotnictví, jak si počíná v privatizačních kauzách, nebo jak přistupuje k neuspokojivé situaci ve školství. To jsou ovšem problémy, jejichž jakákoliv řešení—ať už by se o ně pokusila kterákoliv vláda—by polarizovala společnost.
Mnohem vážnějším problémem této vlády je neschopnost komunikovat s veřejností. Je totiž možné argumentovat, že Špidlova vláda—navzdory zmíněným potížím—si nepočíná nijak katastrofálně. České hospodářství roste rychleji než hospodářství Evropské unie, nezaměstnanost se stabilizovala, do země proudí zahraniční investice. O tom, že občané se nedívají na stav hospodářství a jejich osobní situaci nijak skepticky, svědčí i prognózy, že v letošní vánoční sezóně utratí Češi až o deset miliard korun více než v roce minulém. K tomuto výčtu úspěchů lze připočítat i úspěšné završení přístupových rozhovorů s Evropskou unií, jakož i relativně velmi dobré „vysvědčení“, které EU České republice vystavila v říjnu tohoto roku.
V čem je tedy problém vlády, která není nijak dramaticky neúspěšná? Pomineme-li dojem celkové slabosti, který vzbuzuje křehká vládní většina a vnitřní rozhádanost sociálních demokratů a unionistů, jakož i některé zbytečné politické porážky (například neschopnost prosadit koaličního kandidáta do postu prezidenta), hlavním problémem je, že tato vláda nedokáže veřejnosti prodat téměř nic ze svých úspěchů.
Vladimír Špidla si tento problém pravděpodobně uvědomil, když nedávno zbavil Marii Součkovou odpovědnosti za komunikační strategii ČSSD a nahradil jí Stanislavem Grossem. Tato změna se ovšem týká jen sociálních demokratů, zatímco na místě by byla výrazná komunikační ofenziva týkající se celé koalice.
Její politické kroky by měly být soustavně objasňovány a její úspěchy prodávány veřejnosti. Zároveň by koalice měla být schopná mnohem razantněji odrážet často demagogické, někdy až přisprostlé útoky opozice.
Komunikace ale nejsou jen slova. Image vlády formují i politici, kteří v ní účinkují. I zde má koalice, zejména sociální demokracie, velké manko. Zdá se, že snad už jen premiér si není vědom toho, že má ve vládě nejméně tři ministry, kteří výrazně zhoršují pověst vlády jako celku. Totální propad Marie Součkové v senátních volbách, jakož i její neschopnost obhájit své kroky v postu ministryně zdravotnictví, by byl pro premiéra v každé fungující demokracii signálem k výměně Součkové za někoho jiného, ale Špidla jí namísto toho hájí.
Stejným problémem pro vládu je Zdeněk Škromach, který veřejnost popuzuje jak svými mediálními vystoupeními, tak neschopností nabídnout jasnou koncepci reforem v jeho resortu. A problémem se stává také Pavel Dostál, který je sice zatím poměrně oblíben u veřejnosti, ale dokázal si proti sobě už poštvat nejen umělecké obce a církve, ale také média.
Špidla by si v tomto ohledu mohl vzít příklad z Miloše Zemana, který se mnohých nepopulárních ministrů razantně zbavil. Problémem současného premiéra ovšem je křehkost koalice. Není totiž jasné, jak by odvolaní ministři reagovali. Vláda by si sice mohla polepšit, pokud jde o její „visáž“, ale mohla by de facto ztratit většinu v parlamentu.
2. 12. 2003