Jsme ve třetí fázi tunelování historie

Ke 14. výročí sametové revoluce napsal prezident Václav Klaus úvahu, v níž zpochybnil význam disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl „masu mlčících občanů“, k níž patřil i on. Byla to prý především tato masa, která přispěla k pádu bývalého režimu… a to tím, že ho podemílala svou pasivitou. Publicista Ivan Hofmann popsal tento pokus současného prezidenta o reinterpretaci naší nedávné minulosti jako jistou formu tunelování historie.

Zasaďme tento příměr do širšího kontextu. Klaus byl ve funkci premiéra guru lidí, kteří si „trh bez přívlastků“ vyložili podle normalizačního hesla „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Na éru ekonomického tunelářství navázala opoziční smlouva, která vytunelovala některé demokratické mechanismy, jako například možnost odvolat vládu vyslovením nedůvěry nebo rozdělení rolí vlády a opozice.

Reinterpretace historie je třetí fází tunelování, která může výsledky předešlého hospodářského a politického tunelování zabetonovat. Klausova interpretace dějin dává představitelům „masy obyčejných občanů“ historické oprávnění budovat nový systém bez „zbytečného moralizování“ od odpůrců bývalého režimu a umožňuje převzít některé praktiky bývalého režimu jako „normální“.

Vztáhneme-li nejnovější interpretaci k jiným Klausovým textům, důležitější než antikomunismus byl prý nekomunismus. Tedy nikoliv údajně exhibicionistické, rádoby morální postoje disidentů, ale pasivita nekomunistické většiny. Klaus nabízí české veřejnosti historicky osvědčený nástroj morální exkulpace, když ostře rozlišuje mezi komunistickým systémem a lidem. Lid byl pouhou obětí systému; ten existoval jaksi nad „masou obyčejných občanů“, kteří ho jen trpně snášeli a čekali, až se zhroutí.

Jisté je, že si mnozí s režimem nijak nezadali. Onen systém mohl existovat poměrně dlouho proto, že se v něm „masa obyčejných občanů“ docela dobře zabydlela.

Antisystémovým prvkem režimu rozhodně nebyla „masa obyčejných občanů“, ale ti, co proti režimu aktivně vystupovali. Na „masu obyčejných občanů“ systém nijak neútočil, zavazoval si jí jen formálními rituály, jako byly prvomájové průvody nebo členství v organizacích, které KSČ kontrolovala. Zato policejní a jiné represe těch, kteří se komunistům otevřeně postavili, byly běžné.

Ubozí Češi

Tunelování historie má za cíl legitimizovat ty praktiky komunistického režimu, které si představitelé bývalé mlčící většiny přinesli do režimu současného. Umožňuje politickým reprezentantům „masy obyčejných lidí“ vydávat se za bojovníky s komunismem svého druhu, kteří mají právo kádrovat jak ty, kteří si zadali s bývalým režimem více než oni, tak i bývalé disidenty.

Klausův pohled také umožňuje pohodlnou interpretaci národních dějin před nástupem komunismu. Jestliže Češi byli vždy nevinnými oběťmi jiných a jejich legitimní zbraní byla nečinnost či švejkování, netřeba si dělat starosti s nepříjemnými otázkami, jako kolaborace mnohých s nacisty nebo vyhnání sudetských Němců. A není třeba brát vážně moralizování intelektuálů, z nichž mnozí jsou, koneckonců, bývalí disidenti.


Lidové noviny – 18. 12. 2003

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..