Ke 14. výročí sametové revoluce napsal prezident Václav Klaus úvahu, v níž zpochybnil význam disidentů při pádu komunistického režimu a naopak vyzvedl „masu mlčících občanů“, k níž patřil i on. Byla to prý především tato masa občanů, která přispěla k pádu bývalého režimu—a to tím, že ho podemílala svou pasivitou. Publicista Ivan Hofmann vzápětí trefně popsal tento pokus současného prezidenta o reinterpretaci naší nedávné minulosti jako jistou formu tunelování historie.
Zasaďme tento příměr do širšího kontextu. Václav Klaus byl během svého působení ve funkci premiéra jakýmsi guru lidí, kteří si „trh bez přívlastků“ vyložili podle normalizačního hesla, „Kdo nekrade, okrádá rodinu“. Na tuto éru ekonomického tunelářství navázala opoziční smlouva, která pro změnu vytunelovala některé demokratické mechanismy, jako je například možnost odvolat vládu s pomocí vyslovení nedůvěry nebo jasné rozdělení rolí vlády a opozice.
Ekonomické tunelování nejprve stvořilo novu hospodářskou „elitu“ jak z ekonomicky nejaktivnějších příslušníků bývalé mlčící většiny, tak z bývalých komunistů. Opozičně smluvní období pak prodloužilo tento hospodářský tunel do politiky a stvořilo pevné klientelské struktury, jejichž politické špičky—rozeseté ve všech stranách—pomohly nakonec Václava Klause zvolit prezidentem.
Reinterpretace historie je třetí fází tunelování, která—pokud uspěje—může výsledky předešlého hospodářského a politického tunelování zabetonovat. Klausova interpretace dějin dává představitelům „masy obyčejných občanů“ jakési historické oprávnění budovat nový systém bez “zbytečného moralizování“ ze strany odpůrců bývalého režimu a umožňuje převzít některé praktiky bývalého režimu jako „normální“.
Vztáhneme-li nejnovější interpretaci k jiným Klausovým textům, důležitější než antikomunismus byl prý ne-komunismus. Tedy nikoliv údajně exhibicionistické, rádoby morální postoje disidentů, ale pasivita ne-komunistické většiny. Klaus nabízí české veřejnosti historicky osvědčený nástroj morální exkulpace, když ostře rozlišuje mezi komunistickým systémem a lidem. Lid byl pouhou obětí systému; ten existoval jaksi nad „masou obyčejných občanů“, kteří ho jen trpně snášeli a mlčky čekali, až se systém vyčerpá a zhroutí.
Individuálních lidských osudů bylo v éře komunismu přesně tolik, kolik bylo lidí, kteří v té éře žili. Jisté je, že si mnozí s režimem nijak nezadali. Zároveň je ovšem nutné jasně říci, že onen systém mohl existovat poměrně dlouhou dobu především proto, že se v něm „masa obyčejných občanů“ docela dobře zabydlela. Jinými slovy, komunistický režim nebyl jakousi ozbrojenou tyranií hrstky komunistů a státní bezpečnosti vůči nespolupracující většině. Onen režim sestával jak z komunistů a jejich policie, tak z nerebelující většiny.
Anti-systémovým prvkem režimu rozhodně nebyla „masa obyčejných občanů“, ale ti, co proti režimu aktivně vystupovali. Není náhoda, že komunistům nevadil šlendrián, pasivita a mlčení. To vše bylo součástí nepsané smlouvy s mocí. Na „masu obyčejných občanů“ nijak neútočili, zavazovali si jí jen formálními rituály, jako byla účast v prvomájových průvodech nebo členství v různých organizacích, které KSČ kontrolovala. Zato policejní a jiné represe těch, kteří se komunistům otevřeně postavili, byly běžné.
Tunelování historie má za cíl legitimizovat ty praktiky komunistického režimu, které si představitelé bývalé mlčící většiny přinesli do režimu současného. Umožňuje těmto dnešním politickým reprezentantům „masy obyčejných lidí“ vydávat se za bojovníky s komunismem svého druhu, kteří mají právo kádrovat nejenom ty, kteří si podle jejich mínění zadali s bývalým režimem více než oni, ale i bývalé disidenty.
Klausův pohled také umožňuje pohodlnou interpretaci národních dějin před nástupem komunismu. Jestliže Češi byli vždy převážně nevinnými oběťmi jiných a jejich legitimní zbraní byla nečinnost, popřípadě švejkování, netřeba si dělat velké starosti s nepříjemnými otázkami, jako byla kolaborace mnohých s nacisty nebo vyhnání sudetských Němců. A také není třeba brát vážně moralizování intelektuálů, z nichž mnozí jsou, koneckonců, bývalí disidenti.
Zkrácená verze tohoto článku vyšla v Lidových novinách, 18. 12. 2003