„Je možné přestat být prezidentem, ale není možné přestat být bývalým prezidentem,“ hodnotí svou současnou situaci Václav Havel, když odpovídá na výtky, že od doby, kdy skončil ve funkci prezidenta, o něm není příliš slyšet. Pozice bývalého prezidenta se od pozice prezidenta skutečného údajně příliš neliší. Ba, je to prý snad ještě horší.
Hromadí se pozvánky na konference, nabídky na projevy, žádosti o schůzky, prosby o pomoc. K tomu přebírání všech těch cen a nutnost učit se dovednostem potřebným pro běžný společenský provoz, jako je třeba ovládání mobilu, o které se třináct let nemusel starat. Bývalý prezident, na rozdíl od prezidenta úřadujícího, ovšem nemá rozsáhlý aparát a o jeho aktivity média nejeví „povinný“ zájem. V České republice navíc musel hradit budování postprezidentské kanceláře sám, protože parlament původně neschválil prezidentskou rentu.
Havel ironicky podotýká, že odchodem z prezidentské funkce se teoreticky opět stal „obyčejným občanem“ až na malou výjimku–občan Havel nemá svobodu. Proč? Inu proto, že je bývalým prezidentem. Nemůže se prý k celé řadě věcí svobodně vyjadřovat, protože občana Havla nelze oddělit od bývalého prezidenta Havla, kterýžto je spíše institucí než svobodným člověkem.
Vtírá se otázka, zda Václav Havel nepřemýšlí o roli bývalého prezidenta příliš intenzivně a zda nenastal čas, aby se soustředil na to, o čem by rád přemýšlel jako občan. Závažných témat hodných pozornosti dramatika a vynikajícího politického esejisty je celá řada. Pokud o takových tématech bude i nadále hovořit jen při přebírání cen a v projevech při jiných oficiálních příležitostech, zůstane ovšem už nadosmrti bývalým prezidentem.
Přeměna v občana, který může, tak jak činil kdysi, výrazně ovlivňovat veřejné mínění daleko za hranicemi českých zemí, přitom nemusí nutně vyústit do naprostého útěku před bývalým prezidentstvím. Dá se ho dobře využít, protože koneckonců Havel není lecjaký bývalý prezident. Je celosvětově známým symbolem nejen odvážné opozice vůči totalitnímu režimu, ale také symbolem civilizované podoby postkomunistické transformace ve funkci hlavy českého státu.
I z titulu svého bývalého prezidentsví patří dnes k velmi úzké skupině světových osobností, které mají—ať z toho či onoho důvodu—možnost nastolovat témata pro globální diskurs. Jsou to lidé, kteří si mohou například vybírat, ve kterém světově proslulém deníku či časopisu, zveřejní své postřehy, články nebo eseje. O jejich názorech se pak diskutuje, jsou hojně citováni. V České republice není kromě Havla nikdo takový. Ten tohoto vlivu ale v prvním postprezidentském roce využil viditelně vlastně jen jednou–když spustil kampaň na obranu lidských práv na Kubě.
Havel fungoval během své disidentské éry v roli člověka, který výrazně ovlivňoval světové veřejné mínění. Pokračoval v tom na začátku svého prezidentsví, kdy se jeho projevy ještě stále podobaly dřívějším slavným esejím a byly hojně zveřejňovány ve světovém tisku. Proč tak tedy nečiní nyní?
Témat, která se dnes přímo vnucují, je celá řada: Lze nastolit demokracii silou a je to žádoucí? Je potřebná další politická integrace Evropské unie a jakou by měla mít podobu? Co dělat, abychom oživili usychající euroatlantické spojenectví? Jsou lidská práva součástí a podmínkou skutečné svobody anebo jen konstruktem sociálního inženýrství, jak tvrdí Havlův nástupce v úřadu prezidenta? Co je podstatou demokracie a jak důležité je pravdivé vypořádání se s minulostí pro její zdraví? Ohrožují lidskou svobodu moderní technologie a proces globalizace? Ruská otázka, americká otázka, evropská otázka…
Všechna témata, která mají universalistickou dimenzi jsou přitom také tématy palčivě českými, protože příští podoba naší demokracie bude přímo odvislá od toho, zda budeme chápat „českou otázku“ jako součást otázky světové, nebo se budeme ukájet představami, že svět lze zredukovat na českou otázku. Jisté je, že Havlovo zamyšlení nad kterýmkoliv z těchto a dalších témat, o kterých se diskutuje (nebo, ještě lépe, mělo diskutovat) by bylo mnohem potřebnějším počinem než například návštěva tam či jinde, na pozvání toho či onoho—a to především z titulu bývalého prezidenta.
Bývalé prezidentsví je rituál ještě prázdnější než prezidentství skutečné. Mnohem více než stovky prezidentů, současných i bývalých, moderní svět potřebuje autentické myšlení, které neodpovídá na palčivé otázky v rámci předepsaných šablon. Pokud se Václav Havel dokáže vrátit k tomuto typu myšlení, prokáže tak sobě i ostatním mnohem větší službu, než coby bývalý prezident, jehož mediálně nejviditelnější aktivitou v minulém roce byly občasné vtipné glosy na téma „svěrací kazajka bývalého prezidentsví.“
Literární noviny, č. 52 – 23. 12. 2003