V porovnání s nejrůznějšími ozbrojenými konflikty, které známe z historie, má válka s terorismem, kterou zahájili Američané po 11. září 2001, mnoho zvláštností. Nepřítel nemá evidentně žádné teritoriální nároky, neusiluje ani o získání přístupu k bohatství, například v podobě nerostných zdrojů. Jeho terčem je z různých důvodů západní kultura v širokém slova smyslu—tedy jak životní styl Západu tak jeho hodnoty.
Nový je i způsob vedení ozbrojených útoků na západní cíle. Nepřátelé Západu nejsou reprezentováni nějakou jasně definovatelnou entitou, jako je stát. Jsou to „partyzáni“ svého druhu, kteří operují v hluboké konspiraci a jejichž nejúčinnější zbraní je sebevražda. Právě jejich ochota obětovat své životy a použít svá těla jako nosiče zkázy je pro západní vojenské stratégy tím nejtvrdším oříškem. Téměř všechny možné druhy prevence ozbrojených útoků byly totiž dosud založeny na předpokladu, že i protivník se řídí pudem sebezáchovy.
Možné spojení terorismu založeného na sebevraždě se zbraněmi hromadného ničení je nesmírně vážnou hrozbou. V minulosti se totiž kalkulovalo s tím, že zbraně hromadného ničení by nepřítel mohl použít ve větším měřítku jen za předpokladu, že by zároveň měl k dispozici příslušné nosiče, které mohou dopravit takové zbraně k cíli způsobem, který neohrožuje samotného útočníka.
Předpokládalo se tedy určité racionální chování nepřítele.
I tato „pojistka“ nyní zmizela. Je jasné, že teroristé, kteří považují sebevraždu za hrdinský čin, se nebudou zdráhat použít svých těl jako nosičů zbraní hromadného ničení, pokud k nim získají přístup. I proto se stala v poslední době tak důležitou snaha zabránit nedemokratickým režimům ve vývoji zbraní hromadného ničení.
Zároveň se stal nesmírně důležitým včasný preventivní úder proti těm režimům, které mají zbraně hromadného ničení a jsou podezřelé z toho, že spolupracují s teroristy. Vojenský útok na Irák byl toho příkladem. I když se zbraně hromadného ničení nakonec v Iráku nenašly, lze se jen těžko Američanům divit, že se po zvážení všech výše zmíněných nebezpečí, která nové druhy terorismu přináší, rozhodli zasáhnout do jisté míry preventivně.
Je téměř jisté, že podobných zásahů proti státům, které jsou podezřelé ze spolupráce s teroristy (a zároveň mají možnost získat zbraně hromadného ničení), se dočkáme i v budoucnosti. I když takové preventivní zásahy mohou zásadně změnit mezinárodní pořádek—tak jak se vyvíjel od 2. světové války—riziko je příliš vysoké. Dosavadní instrumenty mezinárodního práva a stávající mezinárodní instituce se jeví jako příliš nepružné, nebo dokonce naprosto neúčinné, tváří v tvář novým hrozbám.
Ačkoliv se o moderním terorismu často mluví jako o neviditelném nepříteli, ve skutečnosti operuje z území zcela konkrétních států a neobešel by se bez jejich podpory. Těchto států není mnoho a Američanům i jejich spojencům nakonec nezbude nic jiného, než se vypořádat právě s touto infrastrukturou terorismu. Pokud se to ovšem nepodaří včas, je pravděpodobné, že se dočkáme dříve či později použití zbraní hromadného ničení při jednom z teroristických útoků.
30. 12. 2003