Zvolení Miloslava Ransdorfa do čela kandidátky Komunistické strany Čech a Moravy pro volby do Evropského parlamentu a Ransdorfova opakovaná prohlášení o nutnosti KSČM modernizovat naznačují, že se uvnitř strany schyluje ke střetu mezi dvěma křídly. Je sice možné, že Ransdorfovo zvolení je jen taktickým pokusem současného vedení odsunout ho za obzor domácí politiky, jenomže Ransdorf není se svými v KSČM osamocen.
Po více než deset let trvajícím období stability, během kterého stranu vedl Miroslav Grebeníček bez vážné vnitřní opozice, se tak na květnovém sjezdu KSČM pravděpodobně odehraje souboj o další směřování strany. Hlavním důvodem je skutečnost, že i navzdory slibně rostoucím preferencím zůstane koaliční potenciál strany na celostátní úrovni nulový, pokud se díky reformám nestane přijatelným partnerem pro ostatní strany, zejména pro ČSSD.
Jinými slovy, komunisté si musí konečně zodpovědět otázku, k čemu jsou straně vysoké preference bez možnosti účastnit se vládnutí. Ani případné vítězství KSČM nad ČSSD v příštích volbách není přitom zárukou, že by ČSSD změnila k nereformované KSČM svůj odmítavý postoj. Koalice, v níž by KSČM hrála prim, by naopak byla pro ČSSD ještě méně přijatelná, než by byla případná účast KSČM v koalici vedené sociálními demokraty.
Katalyzátorem, který KSČM nutí se rozhodnout, je vstup České republiky do Evropské unie. I na evropské úrovni totiž hrozí KSČM politická izolace. Skupina proevpropských „reformátorů“, jejichž nejprominentnějšími představiteli jsou Ransdorf a Jiří Dolejš, vidí budoucnost KSČM na straně moderní evropské levice a EU chápou jako šanci politicky se rozkročit. Proti nim stojí představitelé tvrdé linie, Grebeníček a Václav Exner, kteří sázejí na dosavadní taktiku. Účinkování KSČM v EU vidí jen jako nutné zlo.
Střet, ke kterému se vší pravděpodobností dojde, nebude pro stranu snadný především proto, že komunistická strana nemá zkušenosti s tím, jak řešit zásadní vnitřní spory demokraticky. Byla monolitem před rokem 1989 a rozhodla se jím zůstat i po něm, jakkoliv jsou poměry uvnitř strany nyní mnohem otevřenější, než byly během éry normalizace.
Prohraje-li skupina, která usiluje o změny, květnový souboj, bude osud těchto politiků zajímavým testem vnitřních poměrů v KSČM. Její představitelé, včetně Ransdorfa a Dolejše, totiž tvrdí, že KSČM je nyní vnitřně demokratickou stranou. Ani případná „demokratická“ tolerance poražených rebelů uvnitř strany ovšem neučiní z KSČM, která by pokračovala v dosavadní grebeníčkovské politice, přijatelného partnera pro ČSSD.
Ransdorf se nedávno začal angažovat v projektu Evropské levicové strany, která by KSČM umožnila podílet se na práci hlavního proudu evropské levice. Evropští poslanci za KSČM zatím mají namířeno do extrémně-levicové frakce Evropského parlamentu, která se nazývá Konfederace evropské sjednocené levice a Severské zelené levice, v níž nyní KSČM funguje jako pozorovatel. Tato frakce má jen malý vliv na dění v EP.
KSČM by byla stranou se zdaleka největší domácí podporou v této frakci. Mezi jejím vlivem doma a v EU by tak existovala silná asymetrie. Slabé postavení KSČM na evropské scéně by nakonec mohlo začít oslabovat i její postavení doma. Stejně jako pro ostatní parlamentní strany v České republice, ani pro hlavní proud evropské levice ovšem nebude KSČM přijatelná bez reforem. Přesvědčit o této provázanosti domácí a evropské politiky konzervativní členskou základnu strany ale nebude vůbec lehké.
10. 2. 2004 – Právo