Zatímco komentátoři v demokratických západních zemích hlubokomyslně dumají nad tím, zda vlády USA a Velké Británie úmyslně nezveličují nebezpečí terorismu, zdá se, že události pomalu ale jistě spějí k teroristickému útoku za použití zbraní hromadného ničení. Většina západní civilizace, opojena svobodou a vychovaná k toleranci, si ani po 11. září 2001 není schopna uvědomit rozsah Zla, kterému čelí.
Jako příklad impotence Západu ve střetu s islámským terorismem lze použít události posledních dnů. V Izraeli sebevražedný palestinský útočník opět rozmetal na kusy autobus hromadné městské dopravy. V Iráku dva sebevražední útočníci zabili desítky lidí při útoku na sídla kurdských politických stran. Celá řada mezinárodních letů, jakož i jeden let v USA, byly zrušeny z obav před útokem teroristů—tentokrát s použitím chemických nebo biologických zbraní!
Ve stejnou dobu si lze přečíst řadu sofistikovaných komentářů o tom, zda George W. Bush a Tony Blair nezveličili nebezpečí iráckých zbraní hromadného ničení, aby ospravedlnili útok na Irák. Renomovaný britský politolog Timothy Garton Ash píše, že podle jeho soudu skončí protiteroristické tažení s koncem Bushovy administrativy. Prominentní český filozof Václav Bělohradský pro změnu tvrdí, že k dosažení Dobra nelze v žádném případě používat malých lží a srovnává lži používané v totalitních režimech s údajným používáním lží Bushem a Blairem při ospravedlnění útoku na Irák.
Legitimní obavy o to, zda lze manipulovat informacemi a veřejným míněním, třeba i v boji s terorismem, se ve většině demokratických diskusí současnosti mísí s podceňováním teroristické hrozby. Mnoho kritiků je ochotno cupovat na kusy západní politiky či americký „imperialismus“, aniž by řekli jediné slovo o tom, jak se teroristické hrozbě ubránit.
Jakoby mnoho kritiků bylo schopno vidět jen jednu polovinu nebezpečného obrazu současnosti—údajná selhání demokratických vlád a jejich manipulaci veřejným míněním. Druhá polovina tohoto obrazu obvykle schází, ačkoliv je to polovina mnohem nebezpečnější. Proč? Částečně proto, že ani kdyby se prokázalo, že George W. Bush nebo Tony Blair zveličovali nebezpečnost saddámovského Iráku, západní demokracie tím jako celek není ve smrtelném nebezpečí.
Bylo by jistě špatné, kdyby se zjistilo, že byl Saddám svržen s pomocí účelové lži, která ospravedlnila konkrétní akci proti němu v daném okamžiku. Nic to ovšem nemění na tom, že svržení tohoto brutálního diktátora je záslužným činem, který učinil svobodnějším nejenom Irák ale i tuto planetu jako celek. A nic to nemění na skutečnosti, že tzv. mezinárodní právo a Organizace spojených národů, které Američané a Britové údajně obešli, jsou ve své současné podobě kvůli své rigiditě těmi nejlepšími spojenci diktátorů.
I tak je samozřejmě legitimní Bushe i Blaira kritizovat a jejich počínání svobodně analyzovat. Připisovat jim ale jakési temné záměry omezovat demokracii mohou jen ti, kteří nevidí již zmíněnou druhou polovinu obrazu současnosti. Ta souvisí—jak už naznačily uvedené příklady—s ochotou islámských teroristů použít sebevraždu jako zbraň. Nebezpečí, kterému čelíme, je obrovské.
Je totiž jasné, že terorista, který neváhá zabít sebe sama proto, aby zabil deset Izraelců, kurdské politiky, nebo několik tisíc lidí v newyorských mrakodrapech, by byl šťasten, kdyby mohl zabít desetitisíce nebo statisíce lidí. Ti západní apologeti těchto činů, kteří nám vysvětlují, že důvody pro podobné teroristické útoky jsou konkrétní požadavky či sociální podmínky v islámských zemích, mají bohužel jen velmi malý kousek pravdy. Konkrétními požadavky nebo konkrétní nenávistí je možná veden ten který palestinský terorista, jehož čin je tak ještě možné—i když s obtížemi—zařadit pod staré nálepky, jako je například „národně-osvobozenecký boj“.
Druhá tvář islámského terorismu se nedá ovšem zařadit pod žádnou dosud známou nálepku. Tento terorismus není veden teritoriálními nároky, bojem proti konkrétnímu útlaku, nebo soupeřením o zdroje. Je veden nenávistí proti západnímu „Satanovi“. Jeho obětí se mohou stát stejně tak symboly západního kapitalismu v New Yorku, jako diskotéka na Bali, nebo příště třeba škola plná dětí, které budou zabity jen proto, že jsou to děti „západní“ nebo nedostatečně (tedy ne fundamentalisticky) „islámské“.
Kontury přibližující se katastrofy lze popsat zhruba následujícím způsobem. Ačkoliv Bush a jeho spojenci spustili válku s terorismem, vše, co se dosud udělalo, je nedostatečné. Hlavním důvodem je samotná podstata naší civilizace, v níž je nutné jakoukoliv razantnější bezpečnostní akci vysvětlit veřejnosti a obhájit. Pokud se náhodou přijde na to, že politici neřekli veřejnosti vše, spustí se samočisticí demokratický proces, který možná posiluje demokracii vnitřně, ale nijak nepomáhá dalším razantním akcím proti nebezpečí, které ohrožuje demokratický Západ zvenčí.
Zatímco je ovšem naše západní civilizace zcela ponořena do plodných i neplodných diskusí například o tom, jak postupovat podle mezinárodního práva,
její nepřítel—kterému mezinárodní právo vůbec neleží na srdci–zcela nepochybně podřizuje veškeré své úsilí jedinému cíli. Plánuje použít příště sebevraždy jako zbraně tak, aby nezahynulo „jen“ několik tisíc lidí, ale—pokud možno—mnohonásobně více. To se může podařit v okamžiku, kdy se sebevraždy spojí se zbraněmi hromadného ničení.
Jinými slovy: Zatímco západní intelektuálové, novináři a politici vedou debatu o tom, zda válka s terorismem neporušuje to či ono demokratické pravidlo, nebo zda nám přísnější letištní či jiné kontroly neubírají svobodu, je jisté, že se mezinárodní islámské teroristické sítě připravují k dalšími útoku. Zbraně hromadného ničení použijí v okamžiku, kdy je získají. Jestli si někdo myslí, že tak neučiní například proto, že bude do Bílého domu zvolen někdo jiný, je nenapravitelný naivka.
Západní civilizace je do určité míry bezbranná. Ačkoliv je jasné, že tento druh terorismu může operovat jen z území konkrétních států (ať už proto, že své území nekontrolují, nebo proto, že s teroristy aktivně spolupracují) a závisí na konkrétní materiální podpoře, je nemyslitelné, že by například západní armády obsadily všechny podobné země a násilím je „zdemokratizovaly“, nebo by z nich v horším případě vytvořily jakési protektoráty.
Podobný „imperialistický“ výboj, který by při obrovské převaze, kterou západní civilizace v současnosti má, byl zcela „normální“ ještě v devatenáctém století, je dnes nemyslitelný. Demokratická veřejnost by k takovému kroku nikdy nedala souhlas. Nezbývá tedy než trpně čekat na to, co se zdá být při současných polovičatých protiteroristických opatřeních nevyhnutelné: teroristický útok, při němž budou použity zbraně hromadného ničení.
2. 2. 2004