Jakási studie, podle které bude Čechů při současné nízké porodnosti za padesát let jen osm miliónů, odstartovala vášnivou debatu o sociálních a dalších vážných důsledcích údajného vymírání českého národa. Bude prý přibývat starých lidí na úkor těch mladších, kteří jsou v „produktivním“ věku, což bude klást neúnosné nároky na systémy sociálního, zdravotního a důchodového pojištění. V podtextu těchto úvah se pak skrývá zděšení z toho, že právě Čechů bude v budoucnosti méně než nyní.
Celá tato debata je poněkud scestná. Tak především není jasné , proč by mělo být deset nebo dvanáct milionů Čechů žijících za padesát let lepším číslem, než třeba osm nebo jen šest. Učiní růst populace český národ politicky silnější, kulturnější, nebo prostě lepší? A jak se vůbec budou za padesát let Češi počítat ve stále více integrovaném světě, v němž navíc už nyní lze lidské bytosti tvořit uměle?
Proč spojujeme hodnotu lidského života, který je sám o sobě nevysvětlitelným zázrakem, tak vehementně s národní příslušností? Vždyť celkově se počet lidí na naší planetě stále zvyšuje. Zdá se, že v podtextu se tedy skrývá přesvědčení, že narozený Čech je lepší než třeba narozený Ind, nebo že narozený příslušník západní civilizace je lepší než novorozenec z jiných civilizačních okruhů.
To je ovšem v lepším případě filozoficky těžko obhajitelná, v horším případě prostě rasistická teze. I kdybychom obhájili myšlenku, že západní civilizace je ta nejlepší, ještě stále zbývá odpovědět na otázku, zda je pro vojenskou nebo hospodářskou sílu té které civilizace—zvláště pak té, která je založena stále více na vědě a technologiích—důležitý celkový počet jejích příslušníků. A jak spočítat třeba morální sílu?
Ještě podivnější je debata o sociálních dopadech „vymírání“. Začíná to pojmy, jako je „produktivní věk.“ Za produktivního je považován ten, kdo funguje ve „výrobním procesu“ a může být zdaňován. Ten, kdo už jen pobírá důchod–i když například může zároveň velmi produktivně přemýšlet, tvořit, nebo se radovat z vnoučat–je statisticky podřadnou jednotkou. Slovník, v němž je požadována zvýšená porodnost nikoliv proto, že chceme z lásky někomu dát dar života, ale proto, že potřebujeme stvořit dostatečný počet lidí v „produktivním“ věku, je odpudivý.
Potřebujeme-li skutečně více mladších lidí jenom proto, abychom v budoucnosti byli schopni financovat sociální péči o ty starší, proč nepovolit větší přistěhovalectví? Nuže proto, tvrdí někteří, že velký příliv statisíců přistěhovalců by také vytvořil sociální problémy. Nelze než ironicky poznamenat, že pokud se Češi odmítají množit, mají, zdá se, na vybranou jen ze dvou typů vážných sociálních problémů. Buď se budou potýkat se stárnutím populace doprovázeným možným kolapsem sociálních systémů, nebo se budou muset vypořádat s možným nárůstem zločinnosti a xenofobních nálad, které přináší masivní přistěhovalectví.
Příliv cizinců děsí dokonce i některé přesvědčené liberály, takže i od politiků, kteří nemají rádi sociální inženýrství, lze zaslechnout volání po propopulačních opatřeních státu. Ta by měla spočívat zejména v podpoře pro mladé rodiny–od bydlení až po speciální finanční přídavky odvozované od počtu zplozených dětí.
Potíž s těmito „řešeními“ spočívá v tom, že hlavním důvodem pro nízkou porodnost není špatná materiální situace. Ještě nikdy se neměli Češi tak dobře jako nyní. Důvod je přesně opačný: konsumeristická přesycenost, doprovázená prachobyčejným sobectvím. Plus rozpad tradičních hodnot, které stavěly rodinu na první místo. Je to snad jen náhoda, že Češi jsou v Evropě pravděpodobně nejméně nábožensky založený národ a zároveň mají nejnižší porodnost?
Je neupřímné na jedné straně vyznávat konsumerismus a vypjaté uspokojování individualistických potřeb „teď“ a „tady“ a zároveň se děsit vymírání vlastního národního společenství, které taková filozofie plodí. Nelze chtít všechno. Jsme součástí civilizace, která stvořila ohlupující kult mladosti a uspokojování slasti za každou cenu, jenom aby pak bulvárně sebe sama děsila, že za padesát let už nebude mladých lidí!
A je zde ještě jedna dimenze současné debaty. Vědecké závěry předpovídající budoucnost jsou většinou jen mechanickými extensemi současného stavu, které neberou v úvahu jedinečnost lidské mysli, nepředvídatelnost technologického a vědeckého vývoje, nebo faktory, které jsou naprosto mimo lidskou kontrolu. Dalekosáhlé úvahy o tom, co vše přinese vymírání Čechů, jsou v tomto kontextu poněkud směšné. Neberou—a ani nemohou brát–v úvahu, co vše se kromě již zmíněné nízké porodnosti ještě může přihodit.
Lidové noviny – 5. 2. 2004