Při zběžném pohledu se může zdát, že současné problémy českých sociálních demokratů jsou způsobeny především nepopulárními reformami, popřípadě neschopností současného vedení tyto reformy „prodat“ veřejnosti. Proto můžeme slyšet stále znovu úvahy o tom, zda je Vladimír Špidla schopný či neschopný komunikátor, zda by pomohla změna vedení strany, nebo zda ČSSD–„terorizována“ menšími koaličními stranami–zrazuje svůj program či levicové ideje obecně.
Ve skutečnosti mají problémy ČSSD mnohem hlubší příčiny. Tak především ČSSD se nechová jako skutečná strana, ale vnitřně rozhádaný konglomerát několika politických proudů, což je způsobeno částečně i tím, že strana vznikla postupným sloučením různých politických uskupení. Ta se sice hlásila k sociálně demokratické filozofii, ale zároveň mezi nimi existoval značný názorový rozptyl a osobní rozpory, které přetrvávají dodnes.
Miloš Zeman byl schopen s pomocí vlády silné ruky držet tyto různé skupiny v jedné linii, ale nedokázal je stmelit v jednu stranu. Během jeho předsednictví byla potlačena demokratická diskuse o tom, jaká by vlastně měla být identita ČSSD. Převládl mocenský utilitarismus. Ten sice může sjednotit krátkodobě lidi nejrůznějších přesvědčení, včetně naprostých cyniků, ale tato „jednota“—nevyztužená společnou ideovou základnou—se rychle rozpadne, jakmile povolí vláda silné ruky.
Zemanův mocenský apetit a charisma přitáhly do strany mnoho kariéristů, kteří klidně mohli vstoupit do jakékoliv jiné strany. V ČSSD jsou tak dnes skupiny politiků, z nichž někteří by spíše patřili do KSČM a jiní by mohli klidně fungovat v ODS. Tito technokrati moci dnes představují v ČSSD další specifickou zájmovou skupinu.
Autokratický způsob budování sociální demokracie „seshora“ také způsobil, že ČSSD zůstala slabou a nepřesvědčivou stranou na místní a regionální úrovni. Zatímco například ODS od začátku své existence mohla spoléhat na hustou síť místních organizací, které zdědila od Občanského fóra (a kterou dále cílevědomě rozvíjela), a zatímco komunisté a lidovci zdědili podobné sítě z minulého režimu, ČSSD takovou organizační síť nikdy zcela nevybudovala.
Zemanovy ambice byly především osobní—nejprve Strakovka a později (jak se ukázalo) Hrad. Nikoliv ale budování strany pro budoucnost. I proto nikdy nevěnoval skutečnou pozornost systematickému rozvoji stranické organizace na nižších úrovních. ČSSD sice dosáhla volebního vítězství v roce 1998, ale hrubě podcenila nejenom komunální, ale i regionální a senátní volby. Je sice už šest let nejsilnější stranou v Poslanecké sněmovně, ale na regionální a senátní úrovni nemůže soutěžit nejen s ODS, ale ani i s lidovci. Na úrovni komunální jí dokonce konkuruje i KSČM.
Strana, která má jen hlavu, ale chybí jí solidní mocenská báze na nižších úrovních, nemůže ovšem eventuálně nemít problémy i na úrovní centrální. Například ODS se ve srovnání s ČSSD sice jeví jako monolit, ale na regionální úrovni jí rostou příští straničtí předáci, kteří mají své vlastní mocenské báze, v nichž sbírají potřebné zkušenosti a vliv. ČSSD nemá na úrovni vedení regionů či velkých měst téměř nikoho, kdo by mohl obohatit současné celostátní vedení. A hlavně nemá na této úrovni politiky, kteří by byli politicky dostatečně vlivní a mediálně viditelní tak, aby mohli občanům prodávat celostátní politiku strany.
Nezdá se, že by se tato situace měla změnit po podzimních volbách. Pokud se tak ale nestane, je téměř jisté, že ČSSD nejen zasedne po příštích parlamentních volbách v opozičních lavicích, ale bude mít dlouhodobé vnitřní problémy, které mohou značně ovlivnit situaci na české levici. Její hlavní soupeř, KSČM, je totiž mnohem lépe organizovaný.
10. 2. 2004