V demokratickém světě je Česká republika země průměrná, ale v něčem přece jen ostatní demokracie předstihla: v banalizaci politické žurnalistiky. Týká se to především politického zpravodajství a diskusních pořadů v komerčních televizích. Zejména Kotel televize Nova je bizarní metaforou toho, kam až může dospět zpovrchnění moderních médií i v té jejich části, která se věnuje politice a politickému „diskursu.“
Kotel je vulgárním zhuštěním všech neblahých trendů, které se objevují v demokratických médiích Západu už mnoho let. Nejde v něm o skutečnou diskusi politických témat. Je to „show“, v níž vystupují karikatury: dryáčnická moderátorka, politik zredukovaný na klauna lapeného v pekelném gladiátorském ringu, a vzorek „demokratické veřejnosti“, kterou představují pečlivě vybrané skupinky frustrovaných jedinců, kteří jsou dychtiví o to více urážet a obviňovat, oč méně se chtějí něco podstatného dozvědět,
Významný francouzský sociolog Pierre Bourdieu mínil, že pokračující banalizace moderních médií je nevyhnutelná. Svět žurnalismu je prostřednictvím sledovanosti stále více pod tlakem ekonomických imperativů, „závisí velmi přímo na poptávce, je podřízen sankci trhu.“
Zároveň ovšem média sama vykonávají významný tlak na ostatní oblasti společenského života a banalizují i je.
Mediální teorerik Ignacio Ramonet přímo mluví o „tyranií médií“, jejímž významným nástrojem je především televize. Ta už se ani často nesnaží podávat informace, ale chce nás i v politické žurnalistice bavit–anebo, jako by řekl Neil Postman, „ubavit k smrti“. Informace a zábava splynuly v „infotainment“, který ve své nejpokleslejší podobě–v pořadech, jako jsou novácké zprávy nebo Kotel a Sedmička–aktivně přispívá k banalizaci demokratické politiky.
Tento vývoj má velmi neblahý vliv na kvalitu demokracie. Jak říká Bourdieu, mediální diskuse o politice jsou poznamenány tím, že novináři–tlačeni neúprosnou logikou „sledovanosti“–se bojí, aby nenudili. Dávají tedy přednost boji před debatou, polemice před dialektikou. Upřednostňují střet mezi osobami na úkor konfrontace argumentů. Z toho plyne tendence obětovat informaci, analýzu, hlubší rozhovor, diskusi odborníků, nebo reportáž čisté zábavě.
Dominantní postavení televize přitom ovlivňuje stále více i tištěná média. Ta postupně vyklízejí pozice, které jim kdysi byly vlastní—tedy podávání a analyzování zpráv v časovém odstupu a z nadhledu. Namísto toho se snaží předstírat, že stejně jako televize reportují události „live“ a navíc, pokud možno, „zábavnou formou“. V tomto procesu bulvarizace mizí zprostředkující role poučeného novináře stojícího mezi událostí a jejím obrazem v médiích.
Nejlépe se prodávají skandály a špatné zprávy, třeba i virtuálně vytvořené. Jak zdůrazňuje Bourdieu, novináři proto často produkují a navrhují–buď v úvahách svých komentářů nebo v otázkách svých interview–cynickou vizi politického světa, jakousi arénu vydanou napospas manévrům ctižádostivců bez přesvědčení. Tato výlučná pozornost politickému mikrokosmu a faktům a efektům, které mu lze přičítat, vede k vytvoření příkopu mezi politiky a názorem veřejnosti.
Zároveň se ovšem média s politikou vhodně doplňují. I politika má tendenci klást důraz na krátkodobé podniky, na úkor akcí bez okamžitě viditelných dopadů. Nachází v médiích partnera, který má bytostný zájem na tom, aby se politika dobře „prodávala“. Moderní média proto často sama vymýšlejí pro politiku virtuální témata, která lépe vyhovují jejich tržním potřebám.
Politici—pokud přistoupí na hru, v níž jsou ochotni ze sebe dělat v televizi klauny nebo se jen předvádět–se zejména se soukromými médii dobře domluví. Většině z nich pořady, v nichž není nutné věcně diskutovat, vyhovují, takže jsou ochotni stále častěji bojovat proti médiím veřejné služby, která jim v zemích, kde jsou skutečně nezávislá, mohou znepříjemňovat život. Ta jsou ostatně trnem v oku i různým finančním skupinám, které financují soukromá média.
Prorůstání soukromých médií, politiky a ekonomických kartelů je z hlediska zdraví demokracie jedním z nejnebezpečnějších jevů naší doby. Jak říká sociolog Zygmunt Bauman, soukromé zájmy v atomizovaných postmoderních společnostech stále více kolonizují veřejný prostor. Žijeme v době, kdy novináři zaplňují tento prostor virtuálními přízraky, s jejichž pomocí se snaží vyvolat falešnou morální paniku ve společnosti, která („ubavena k smrti“) je vlastně lhostejná. Politici jim v tom ochotně asistují. Novácký Kotel je dokonalým vyvrcholením tohoto trendu.
Lidové noviny – 19. 2. 2004