Boj o ČT je bojem o demokracii

To, co se na povrchu jeví jen jako technicistní politické tahanice o způsob financování České televize a médií veřejné služby obecně, je ve skutečnosti zásadním střetem o povahu demokracie v České republice. Za fasádou zdánlivě racionálních debat o výši těch či oněch poplatků se skrývá frontální útok odpůrců otevřené společnosti a představitelů klientelských struktur na vůbec nejdůležitější hlas, který má v moderních demokraciích občanská veřejnost.



Veřejnoprávní média jsou hlasy občanské veřejnosti, což není jen jakési náhradní označení pro neurčitou masu občanů. Filozofové, jako například Jürgen Habermas a Charles Taylor, upozorňují, že veřejnost je jednou ze základních forem občanské společnosti, v níž se členové společnosti setkávají zejména prostřednictvím médií, aby v racionálním diskursu probrali témata vzbuzující obecný zájem a mohli si na ně vytvořit společný názor.



Veřejnost coby místo diskuse, které se potenciálně účastní každý, je tedy prostorem, v němž se vytvářejí racionální názory, které mají být vodítkem pro politickou moc. Tu musí kontrolovat a držet v šachu nějaká vnější instance. Tato instance není v moderních demokraciích už definována jako boží vůle či přirozené právo, nýbrž jako jistý druh diskursu, který vychází z rozumu. Tam, kde silná veřejnost neexistuje, politická sféra funguje bez účinné kontroly a začne kolonizovat veřejný prostor, v němž srůstá se soukromými zájmy.



Moderní demokracie vytvořily média veřejné služby především proto, že soukromá média, jež se řídí zákony trhu, nemohou být reprezentanty občanské veřejnosti ve vztazích se státní a politickou mocí. Jejich přirozeným zájmem je zisk a ten se nejsnadněji tvoří na základě nejnižšího společného jmenovatele, kterým je lidová zábava. Pro racionální diskurs, například v podobě kvalitních politických diskusí, dokumentů a nezávislého zpravodajství, není v takovém bavičském prostředí prostor.



Navíc soukromá média mají tendenci uzavírat spojenectví s konkrétními politickými skupinami, které si pěstují oboustranně výhodné klientelské vztahy s finančními skupinami v pozadí takových soukromých médií. Ve všech moderních demokraciích soukromým médiím hrozí, že se stanou obětí srůstání politických, mediálních a ekonomických zájmů.



Média veřejné služby tedy dnes zůstávají často posledními institucemi ve veřejném prostoru, které mohou plnit roli mediálně viditelné protiváhy politické moci. Navíc jsou důležitá i proto, že moderní demokracie už dávno nejsou založeny jen na prosté vládě většiny. Každý z nás může být členem nějaké, například politické, většiny, ale každý z nás—ať chceme či nechceme—je vždy členem nejrůznějších menšin, do nichž je moderní společnost strukturována. Média veřejné služby, která mají za úkol menšinové názory profilovat, jsou tak zásadní baštou proti tyranii většiny a většinového vkusu.



Toto vše by snad nebylo ani nutné psát, pokud by právě souboj o fungování demokratické občanské veřejnosti nebyl podstatou toho, co se momentálně odehrává v České republice v podobě politických šarvátek o média veřejné služby. Snahy politiků, kteří se zasazují za omezení finanční podpory těmto médiím, mohou mít různé důvody. Někteří se skutečně mohou naivně domnívat, že chrání ekonomické zájmy chudých občanů.



Pro jiné politiky je ovšem licitování o poplatky a povolený rozsah reklamy jenom užitečnou zástěrkou pro cílené pokusy média veřejné služby zlikvidovat. Vědí přeci dobře, že se česká rodina ekonomicky nezhroutí, zvýší-li se poplatky v době, kdy jeden jediný lístek na film do jakéhokoliv multiplexu stojí dvakrát více než měsíční poplatek za ČT, která nabízí obrovské množství pořadů na dvou kanálech.



Ti politici a představitelé občanské společnosti, kteří se obávají o osud médií veřejné služby, a tedy i o osud demokratické veřejnosti, by se měli v prvé řadě pokusit změnit samotný způsob, kterým se o financování médií veřejné služby rozhoduje. Ten se v současné podobě stal nástrojem politického vydírání, což omezuje nezávislost zmíněných médií. Zároveň je nutné aktivně bojovat za změnu volby rad, které dozírají na média veřejné služby, protože ty jsou nyní v područí Poslanecké sněmovny, a tedy konkrétních politických zájmů.



Je také třeba jasně identifikovat politiky, kteří jsou v podezření, že se snaží média veřejné služby zničit buď proto, že pracují v žoldu médií soukromých, anebo proto, že jsou prostě nepřáteli liberální demokracie. Pokud nebudou demokraté schopni nezávislý veřejný prostor bránit, bude vytunelován lidmi s post-normalizační bolševickou mentalitou, kteří už v této zemi vytunelovali a ovládají kdeco.







Úvodník Literárních novin – 23. 2. 2004

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..