Bez ohledu na to, zda bude v tomto roce přijata evropská ústava, Evropská unie se dříve či později zřejmě shodne na dalším prohlubování politické integrace, včetně vytvoření funkce evropského prezidenta. Tento vývoj je téměř nevyhnutelný, protože EU rozšířená o deset nových států—a plánující další vlny rozšíření—nemůže přežít bez prohloubení politické integrace.
Prohloubení politické unie je jediným způsobem, jak učinit rozhodování vznikajícího evropského kolosu pružnějším a jak zároveň postupně eliminovat tzv. demokratický deficit. Alternativou je podle některých menšinových názorů rozvolnění–tedy návrat k modelu, v němž by EU byla víceméně jen zónou volného obchodu mezi suverénními státy. To už je ovšem téměř nemožné.
V procesu prohlubování politické integrace se některé další funkce národních států budou postupně přesouvat na nadnárodní úroveň. Ačkoliv se dnes například tvrdí, že funkce evropského prezidenta nebo funkce evropského ministra zahraničních věcí mají být jen pozicemi koordinačními, které se budou dobře snášet s funkcemi prezidentů i ministrů zahraničních věcí národních států, je ve skutečnosti už teď nastartován proces, který tyto pozice na národní úrovni učiní ve střednědobém výhledu poněkud nadbytečnými.
Zatímco osud národních ministrů zahraničí bude záviset na schopnosti EU naplnit tzv. třetí pilíř maastrichtských dohod, což by znamenalo i vytvoření společné zahraniční politiky, funkce hlav států ve stále více integrované Evropě je do jisté míry nadbytečná už nyní. I v těch oblastech, v nichž unie funguje na čistě mezivládní úrovni, hrají už dnes hlavní roli předsedové vlád a ministři jednotlivých států. S výjimkou Francie, která má poloprezidentský systém, zastupují jednotlivé země na summitech EU právě předsedové vlád, popřípadě ministři.
Ačkoliv se to nemusí vždy odrážet ve změnách národních ústav, hlavy jednotlivých států jsou procesem evropské integrace postupně vytlačovány na okraj politického dění. V konstitučních monarchiích, které existují ve zhruba jedné třetině evropských států, to není problém, protože monarchové už delší dobu hrají jen roli ceremoniální. I v republikách, které fungují jako parlamentní demokracie, bude ale pod tlakem integračních procesů role hlav států stále menší. Dobře je to vidět na současných členech EU, v nichž hlavy států hrají většinou jen ceremoniální role—a to dokonce i v zemích, kde jsou prezidenti přímo voleni občany.
Navzdory tomu, že podle té které národní ústavy se mohou prezident a premiér o výkonnou moc do určité míry dělit, proces evropské integrace tento vztah mění, protože prezidentům a konstitučním monarchům nedává integrovaná Evropa mnoho prostoru. Nejenže je každý stát, s výjimkou Francie, na evropské úrovni reprezentován především premiérem, ale s tím, jak EU nabývá jistých rysů vlastní státnosti, bude v budoucnosti pro její reprezentaci směrem navenek důležitější její společný prezident.
V českém případě bude tento efekt citelný hned po vstupu do EU. Česká ústava dává prezidentovi poměrně značné pravomoci. Zároveň je v některých oblastech poněkud nejasná—například, pokud jde o roli prezidenta v zahraniční politice. To už v minulosti vyvolalo kompetenční spory—například o to, kdo by měl formulovat zahraniční politiku a zemi reprezentovat například na tom či onom summitu.
Po vstupu do EU bude tato otázka poměrně jasně vyřešena—přinejmenším ve vztahu k ostatním členských zemím EU. Na mezivládní úrovni bude českou politiku v EU dělat premiér a příslušní ministři. Na úrovni, kde už má EU určité federativní rysy, budou tyto funkce zajišťovat čeští europoslanci a členové dalších orgánů EU. Pro prezidenta nezbude příliš mnoho prostoru.
Toto přirozené umenšení role prezidenta v české politice by mělo být vítáno. Zatímco v období postkomunistické transformace, v zemi stojící mimo nadnárodní struktury demokratických států, bylo dobré mít vedle vlády, parlamentu a soudního systému ještě jedno centrum moci, které mohlo fungovat jako dodatečná ústavní pojistka, v zemi, která je plně zapojena do evropských struktur—v nichž existují další pojistky proti politickým a soudním excesům na národní úrovni—se stává silná role prezidenta nadbytečnou.
Hospodářské noviny – 13. 4. 2004