Hospodářský a technologický náskok, který v současnosti mají Spojené státy americké před Evropou, je obecně spojován s větší liberálností amerického hospodářství a pružností pracovního trhu, jakož i s lepší úrovní postgraduálního vzdělání a investic do vědeckého výzkumu. Evropská unie prý pokulhává zejména proto, že její členské státy nedokáží omezit neúnosně drahé systémy sociálního zabezpečení a byrokratické překážky podnikání.
Ve skutečnosti existuje důležitější příčina evropského zaostávání. Zatímco vzniká globální ekonomický trh–v němž operují gigantické nadnárodní společnosti, jejichž bohatství často převyšuje ekonomickou sílu středně velkých států–nevznikají zatím v Evropě, navzdory sjednocování, souměřitelné politické instituce. Prim hrají nadále malé a středně velké národní státy. Ty ovšem dnes už nemohou být ekonomickým gigantům rovnocenným partnerem a instituční hrází. Nejsou také schopny v globálním měřítku prosazovat účinně vlastní obchodní zájmy. Finanční náročnost velkých vědeckých a technologických projektů dnes zdaleka přesahuje jejich možnosti.
Není proto náhodou, že k nejdynamičtějším ekonomikám světa začínají patřit země, v nichž je velikost politického trhu (síla politických institucí v globálním měřítku) taková, že se politické instituce takového státu neocitají automaticky ve vleku globální ekonomiky, ale naopak spoluurčují její vývoj. USA, Čína, Indie, nebo dokonce i Brazílie mají v tomto směru velkou výhodu oproti menším státům.
Velikost sama ovšem nestačí, pokud není kombinována s moderními institucemi, individuální svobodou, vládou práva a občanskou (spíše než kmenovou nebo třeba byrokratickou) organizací společnosti. Proto se země, jako je Čína, buď zdemokratizují a institučně zmodernizují, nebo se jejich ekonomický rozvoj eventuálně zarazí o zeď nevyhovujících politických a právních mechanismů.
Evropská unie má v tomto směru několik výhod. Nemusí USA dohánět, pokud jde o vládu práva, svobodu nebo politickou demokracii ve svých členských zemích. Trh funguje v EU na bázi průhledných, neosobních mechanismů, které jsou mnohem modernější, než například institucionalizovaný nepotismus, který vládne v Japonsku či v dalších „asijských tygrech“. Moderní, vysoce vzdělaná, a demokratické mechanismy vesměs respektující je i evropská byrokracie.
Evropa dokonce USA v některých směrech předčí. Má v průměru kvalitnější středoškolské a předgraduální vzdělání. Evropané jsou lépe vybaveni jazykově a mají v průměru širší obecné znalosti než Američané. Ti obyvatelé USA, kteří si mohou dovolit platit zdravotní pojištění, nebo kterým ho platí jejich zaměstnavatelé, mají přístup k možná nejkvalitnější lékařské péči na světě. Desítky miliónů chudších Američanů jsou ovšem bez pojištění. I z tohoto a dalších důvodů—například poměrně vysoké kriminality a existence chudinských ghett—Amerika, ač nesmírně bohatá, se neumisťuje na žebříčcích kvality života tak vysoko, jako celá řada západoevropských zemí.
Kritici EU–z nichž mnozí vidí USA jako model hodný následování–často tvrdí, že problémem Evropy je i příliš rychlé tempo politického sjednocování a demokratický deficit, který ponechává EU v rukou nekontrolovatelné byrokracie. Ve skutečnosti je stěžejní problém EU přesně opačný. Evropské státy zatím nedokázaly vytvořit z EU skutečně jednotný politický prostor, který by byl schopen hrát v globální ekonomice a bezpečnosti stejnou roli, jakou hrají politické instituce USA. Demokratický deficit existuje právě proto, že Evropa zůstává hybridem, v němž se střetávají často nesmyslné zájmy národních států a státečků s rozhodováním celoevropským, které zatím nemá vlastní demokratickou legitimitu.
Pokud by se Evropě podařilo vytvořit skutečnou politickou unii—jakýsi demokratický superstát—má šanci v globální soutěži uspět. Většina ostatních problémů Evropy je řešitelná, pokud se dílo politického sjednocení zdaří. Jak ukazují společné evropské projekty, jako je například Airbus, tam kde Evropané skutečně spojí síly a zapomenou na národní rivalitu, mohou úspěšně konkurovat i Americe. Jestliže Evropa zůstane politicky fragmentovaná, neobstojí v globální soutěži ani s USA, ani s dalšími vynořujícími se giganty.
Politicky sjednocená Evropa by byla Americe rovnocenějším partnerem nejen v oblasti hospodářství a vědy, ale také v mezinárodní politice. Slabost Evropy vyvěrá z kakofonie hlasů, kterými se překřikují evropští političtí trpaslíci. Je přitom jasné, že společná politika, opřená o srozumitelné mechanismy dosahování panevropských rozhodnutí, by byla mnohem více prosta extrémních poloh, kterých jsme svědky v současné době.
4. 5. 2004