Politickou situaci v České republice v polovině řádného volebního období lze popsat poněkud paradoxně tak, že vládní koalice je natolik slabá a nepopulární, že by mělo být jen otázkou času, kdy se vláda Vladimíra Špidly zhroutí, ale protože k této vládní koalici neexistuje žádná dobrá alternativa, vláda může přežít až do příštích řádných voleb. Jinými slovy, každé jiné řešení by bylo ještě problematičtější, než je inherentně nestabilní vláda, a proto vláda pravděpodobně přežije.
To, zda vláda přežije, nebo padne, určí několik konkrétních událostí v příštích měsících. Tou první jsou volby do Evropského parlamentu (EP). Špatné výsledky stran vládní koalice mohou vládou značně otřást. Pozornost si v tomto případě zaslouží zejména Unie svobody, nejmenší vládní strana, a též sociální demokracie.
US už nějakou dobu doslova mizí před našima očima. Další velkou porážku si nemůže dovolit, a špatný výsledek v evropských volbách, tento proces urychlí. Takovým špatným výsledkem bude, pokud strana nezíská v evropských volbách ani jedno křeslo. Předseda strany Petr Mareš už oznámil, že v takovém případě dá svou funkci k dispozici. Jenomže otřesy ve straně nemusí skončit u mimořádného sjezdu a změny vedení. Šok z prohraných voleb může vést k útěku členů strany k jiným politickým uskupením. Ostatně dva poslanci zvolení za US už stranu opustili; jeden z nich nyní zvažuje, že se připojí k opoziční Občanské demokratické straně.
Pokud by se US de facto rozložila, bude osud vlády záviset na ochotě poslanců zvolených za US, vládu i nadále podporovat. První vážný test by přišel už během hlasování o státním rozpočtu. Posílená opozice se ovšem ještě před tím může pokusit vyvolat hlasování o důvěře ve vládu.
Situace je ovšem nestabilní také v ČSSD. Skupina politiků nespokojených s Vladimírem Špidlou si už dávno zvolila evropské volby jako příležitost k
útoku na premiéra a předsedu strany. Pokud by výsledky ČSSD ve volbách do EP byly velmi slabé (například méně než 15 procent hlasů), notně zesílí vnitrostranický tlak na Špidlovo odstoupení z funkce předsedy strany.
Špidla a jeho spojenci budou mít nicméně pravděpodobně ještě jednu šanci—tentokrát v podobě podzimních voleb do Senátu a krajských zastupitelstev.
Jinými slovy, pokud se vládní koalice nezhroutí kvůli chaosu v US, je nepravděpodobné, že by se v ČSSD našlo dostatek hlasů pro svolání mimořádného sjezdu strany ještě před podzimními volbami.
Velký neúspěch v podzimních volbách by ale už nejspíše silný tlak na svolání sjezdu vyvolal. I kdyby Špidla vydržel až do sjezdu řádného, je pravděpodobné, že by se ČSSD pokusila vylepšit svůj image výměnou předsedy strany. Příkladem by mohl být německý model, v němž Gerhard Schröder zůstal v čele vlády, ale by nahrazen v čele SPD.
Špidlova pozice v čele vlády—a pozice vlády jako celku—bude nejspíše záviset více na vývoji v US, než na vývoji v ČSSD. Sociální demokraté si uvědomují, že Špidla možná nemusí být politikem, který by měl vést ČSSD do příštích voleb, ale zároveň si uvědomují, že pád vlády by ČSSD notně ztížil situaci. Navíc je jasné, že nyní—kdy je většina nepopulárních reforem už věcí minulosti—může začít popularita růst.
I kdyby se—zejména zásluhou vývoje v US—stala Špidlova vláda menšinovou,
není nijak jisté, že by se zhroutila, nebo byla odvolána. Důvodem je již zmíněný nedostatek dobrých alternativ. Na základě výsledků voleb v roce 2002 není totiž možné vytvořit žádnou většinovou vládu bez ČSSD. Možnosti, které se nabízejí, jsou nereálné: menšinová vláda ČSSD s podporou napříč politickým spektrem, nebo s podporou komunistů; velká koalice mezi ČSSD a ODS; a duhová koalice všech demokratických stran, pod jejíž záštitou by byla vytvořena vláda polopolitická nebo vláda expertů.
Po nedávném sjezdu KSČM, na němž zvítězilo křídlo Miroslava Grebeníčka, je jakákoliv spolupráce ČSSD a KSČM ještě méně reálná, než byla před sjezdem.
K velké koalici nemá zase důvod ODS, která by si převzetím odpovědnosti v „poločase“ jen uškodila. Vláda expertů, která by se mohla zhostit některých nepopulárních opatření, by byla relativně dobrým řešením, ale je nepravděpodobné, že politické strany by našly k takovému řešení odvahu.
Jelikož česká ústava činí doslova nemožným vyvolání předčasných voleb (a těžko se bude opakovat situace z roku 1998, kdy parlament přijal speciální ústavní dodatek, kterým předčasné volby umožnil), nebudou opoziční strany nejspíše spěchat s odvoláním vlády ani v případě, že by zásluhou případného zhroucení US vláda ztratila většinu. Uvědomují si dobře, že by za případný politický a ústavní chaos, který by vzniknul, mohly být voliči potrestány.
Jednání o rozpočtu na podzim tohoto roku bude ovšem každopádně zásadním střetem. Pro ty politiky US, kteří opustili, nebo ještě opustí, tuto chátrající stranu, (údajně proto,že si ve vládní koalici nepočíná dostatečně pravicově) bude téměř nemožné podpořit vládní rozpočet. Pokud se Špidlovi nepodaří dosáhnout nějakého kompromisu například s komunisty, může neúspěšné jednání o rozpočtu vyvolat vleklou krizi, nebo dokonce pád vlády.
Ať už vláda přežije či nikoliv, není možné od ní očekávat žádné radikální reformní kroky. Samotná vládní koalice je rozštěpená–například pokud jde o
zavedení majetkových přiznání a dalších opatření, které ČSSD vidí jako nutná pro boj s šedou ekonomikou. Jestliže ale vláda přežije až do roku 2006, není
vyloučeno, že se zásluhou rostoucí ekonomiky a příznivých dopadů členství v Evropské unii může nakonec zapsat—i u voličů—jako vláda poměrně úspěšná.
Mosty – 8. 6. 2004