Lídr ČSSD pro volby do Evropského parlamentu Libor Rouček v nedávné televizní debatě řekl, že europoslanci zvolení za ČSSD budou v EP prosazovat české zájmy nejlépe tak, že v rámci Evropské socialistické strany budou těsně spolupracovat s ideově spřízněnými sociálně demokratickými stranami z celé Evropy a prosazovat tak na evropské úrovni hodnoty, které zatím ČSSD hájila doma. Elegantně se tak distancoval od jalových diskusí o hájení českých národních zájmů—které (kromě obecných řečí o identitě a suverenitě) není nikdo schopen přesně definovat.
Většina stran, které do EP kandidují, se totiž tváří, jakoby práce v EP byla jakýmsi evropským šampionátem, na němž vybojují pro svou vlast možné i nemožné, zatímco čeští fanoušci budou freneticky skandovat „Češi do toho!“ Voličům jaksi zapomínají sdělit, že Česká republika bude mít v europarlamentu, čítajícím 732 poslanců, pouhých 24 zástupců, kteří nebudou navíc vystupovat jednotně.
Produktivní politiku budou schopny v EP dělat pouze zástupci těch českých politických stran, které se hodnotově shodnou s vlivnými evropskými politickými uskupeními. EP není primárně tělesem, v němž proti sobě má bojovat 25 jednotných národních reprezentací, ale tělesem, které na evropské úrovni odráží základní proudy evropské politiky.
Jinými slovy, v europarlamentu se nebude dělat 25 národních politik, ale evropská politika. Pokud bude dobrá a rozumná, budou dobře chráněny i tzv. národní zájmy členských států. Boj za národní stanoviska se v EU neodehrává primárně v rámci EP ale na mezivládních summitech–v rámci Evropské rady.
Této skutečnosti mnoho kandidujících subjektů buď nerozumí, nebo ji záměrně zamlžuje. Možná proto, že z politických uskupení, kterým průzkumy dávají šanci na zisk euromandátů, by evropskou roli mohli hrát–—pro změnu v Evropské lidové straně–snad už jen čeští lidovci a Sdružení nezávislých-Evropští demokraté. Evropští lidovci jsou největší frakcí v EP a budou mít zřejmě rozhodující slovo při výběru příští Evropské komise i jejího předsedy.
Do Evropské lidové strany míří i ODS, ale její role se jeví jako problematická. Euroskepticismus a soustavný „boj“ za zaručeně české národní zájmy činí z ODS ještě před prvními českými eurovolbami v Evropské lidové straně poněkud nechtěné dítě. ODS se sice v poslední době poněkud „poevropštila“, nicméně její předáci i nadále voličům předstírají, že „český výsadek v EP“ (jak nazval české europoslance Jan Zahradil) bude bojovat především za jakési čistě české národní zájmy.
Nejméně užitečné pro evropskou politiku—a tedy i pro české zájmy v Evropě—budou zástupci stran, které skončí v okrajových frakcích EP nebo jako nezařazení. Komunisté a další nacionalisté, kteří jdou do EP buď s myšlenkou tvrdé opozice vůči současné Evropské unii, nebo by EU nejraději rozpustili, budou od počátku jen trpěným folklórem v pomyslných zadních řadách europarlamentu. Ti politici, kteří nám plameně slibují, že v EP nebudou mlčet, když půjde o razantní prosazování národních zájmů, rychle zjistí, že jim nikdo nenaslouchá.
Právo – 12. 6. 2004