Po fiasku stran vládní koalice v prvních českých eurovolbách zazněla na adresu vlády, jakož i na adresu premiéra a předsedy sociální demokracie Vladimíra Špidly, nemilosrdná kritika. Dny vlády jsou prý sečteny, stejně jako dny Špidly v čele ČSSD. Ve skutečnosti nemusí být osud vlády a Špidly tak jednoznačný, podíváme-li se na výsledky voleb poněkud méně emocionálně.
Především neuškodí zasadit českou situaci do širšího evropského kontextu. Z něho je jasné, že vládní strany utrpěly porážky ve většině zemí. Je to vcelku logické, protože vzhledem k malým pravomocím europarlamentu většina evropských voličů vidí evropské volby jako především domácí politické klání. Od skutečných parlamentních voleb se ovšem zásadně liší v tom, že výsledky eurovoleb domácí politiku k ničemu nezavazují. Je tedy možné to vládě, řečeno lidově, „vytmavit“.
V českém případě bylo pokušení vládní strany vytrestat silnější než jinde, protože vláda půl roku před eurovolbami prosadila balík zákonů, které měly za úkol dostat pod kontrolu státní finance. Pravicová opozice považovala tyto reformy za příliš měkké, krajně levicová opozice naopak za příliš tvrdé. Vláda a její předseda zase nedokázali smysl svých kroků vysvětlit veřejnosti a pramálo se starali o vyvracení některých demagogických útoků svých soupeřů. K popularitě vládní koalice nepřispělo ani soustavné hašteření uvnitř ČSSD a Unie svobody, jakož i zbytečně zveřejňované konflikty uvnitř celé vládní koalice.
Podíváme-li se ale na činnost vlády objektivněji, je zřejmé, že vykonala leccos záslužného, a že by si politici vládních stran neměli nechat vnutit poraženeckou rétoriku. Česká republika ekonomicky prosperuje, je lákadlem pro investory, a do EU se koneckonců dostala právě pod vedením této vlády. Argumenty opozice o špatně vyjednaných vstupních podmínkách jsou jen laciným populismem.
Největším nepřítelem vlády ovšem není opozice, ale především samotné vládní strany, zejména ČSSD a Unie svobody. Pokud vláda padne, bude to především zásluhou politicky sebevražedných instinktů, které už nějakou dobu v těchto uskupeních panují. Pokud se vážné klopýtnutí v eurovolbách rozhodnou interpretovat nikoliv jako právě jen klopýtnutí, ale jako pád do propasti, spadnou vskutku do propasti.
Vláda by měla setrvat už proto, že k ní neexistuje žádná dobrá alternativa. Předčasné volby je v podstatě nemožné vyvolat a tak by se muselo při sestavování jakékoliv nové vlády postupovat na základě volebních výsledků z roku 2002. Jako řešení se nabízí menšinová vláda ČSSD, spoléhající především na komunisty, jenomže ta je nejlepším návodem k dokončení politického harakiri, které ČSSD už začala páchat. Výsledkem by byla slabá vláda, která by nabídla všem ostatním stranám luxus opoziční kritiky, za kterou se tak snadno sbírají politické body.
ODS zase nemá důvod oslabenou ČSSD právě v tomto okamžiku zachraňovat s pomocí velké koalice nebo nějaké nové opoziční smlouvy. Elegantním řešením by bylo vytvoření vlády nepolitických expertů, podporované až do řádných voleb všemi parlamentními subjekty, ale na tom se současné vládní strany s destruktivní opozicí jen těžko shodnou.
I proto, ještě před tím, než politici—ať už uvnitř vládních stran nebo v opozici—vyhlásí nad vládou a Špidlou rozsudek politické smrti, měli by se zamyslet, zda mají nějaké dobré náhradní řešení. Jedním ze známých pravidel demokratické politiky totiž je, že za vyvolání politického chaosu jsou nejčastěji voliči v příštích volbách potrestáni ti, kdo ho způsobili.
Právo – 16. 6. 2004