Pokud se prý sociální demokraté zaleknou nejistoty, může se Vladimír Špidla ještě zachránit. To by ovšem údajně bylo špatné, protože země potřebuje lepší (pevnější, rozhodnou, reformě naladěnou, atd.) vládu. ČSSD zase potřebuje vedení, které straně pomůže z krize. Tak píší v posledních dnech mnozí komentáři.
Logiku jejich argumentů, stejně jako pádnost argumentů Špidlových politických odpůrců, posiluje i výčet premiérových slabých stránek–například chabá komunikace, neschopnost zkrotit hašteřivou stranu, či problémy s udržením disciplíny ve vládní koalici.
Jenomže ještě před tím, než nás tento neradostný výčet nedostatků dovede k radikálním závěrům typu „Pryč s touto vládou!“, měli bychom nejenom férově uznat, že ne vše, co Špidlova vláda udělala, je špatné, a že země není v žádné ekonomické krizi, ale také se možná zamyslet, jaké se nabízejí alternativy.
Mnozí komentátoři o nich příliš nemluví. Jejich logika je přímočará a svým způsobem i správná: zbavme se nevýkonné vlády, vedené slabým premiérem a pak se uvidí! Věci se nějak vyvinou, horší to už být nemůže. Potíž je v tom, že může.
Stručný inventář toho, co může následovat, je dosti ponurý.
Jestliže si ti, kdo odesílají Špidlu na smetiště české politiky, představují, že se nějakým způsobem podaří vyvolat předčasné volby, je téměř jisté, že se mýlí, jakkoliv by takový vývoj byl nejčistším řešením současného patu. Ústavně i politicky je to ale téměř nemožné. A každá nová vláda sestavená na základě výsledků z roku 2002 bude ve srovnání s tou Špidlovou ještě slabší.
Nejpravděpodobnější scénář—ustanovení menšinové vlády ČSSD—je řešením pouze udržovacím. Ti, kdo doufají například v důkladnější reformy veřejných financí, si budou muset tedy nejméně dva roky počkat.
Pokud by se taková vláda spoléhala primárně na komunisty, bude to mít tři výsledky: další legitimizování KSČM, posun politiky vlády doleva (tedy více státního utracení a zadlužování) a další oslabení ČSSD jako hlavní levicové strany.
Pokud by se vláda spolehla především na tichou podporu občanských demokratů, je to svého druhu návrat k opozičně-smluvním časům. Tedy k neprůhlednosti rozhodování–k politice, která se dělá „za scénou“, často v područí klientelských sítí. To vše pravděpodobně nově opepřeno vynuceným odklonem ČSSD od podpory další evropské integrace.
Náznaky tohoto vývoje zde už jsou. Zatímco místopředseda ODS Jan Zahradil výměnou za podporu menšinové vládě naléhá na odvolání (příliš proevpropského) eurokomisaře Pavla Teličky, informace ze zákulisí ČSSD naznačují, že pravděpodobný premiér menšinové vlády ČSSD Stanislav Gross plánuje zaplnit ministerská křesla, uvolněná současnými koaličními partnery, pohrobky opoziční smlouvy.
Pokud je většina lidí přesvědčena, že jména jako Grégr, Rusnok, Kavan, Kužvart nebo Foldyna v ministerských křeslech slabé menšinové vlády zdynamizují české reformy a zvýší prestiž České republiky v zahraničí, pak tedy pryč se Špidlou! A pokud si většina myslí, že tato jména reprezentují dobrou personální politiku, pak zadupejme Špidlu do země kvůli několika přehmatům typu Součková.
O co se v útoku na Špidlu především hraje, je ve skutečnosti návrat opozičně-smluvních bratrstev a větší podíl komunistů na moci. Zejména tzv. zemanovci v ČSSD si počínají velmi obratně a záludně. Stranu od okamžiku ustavení Špidlovy vlády rozvracejí praním špinavého prádla na veřejnosti a obstrukcemi, aby pak z nízkých preferencí a špatných volebních výsledků (které jsou při pohledu na takovou politickou partu zákonité) obvinili Špidlovu vládní politiku.
Ta má samozřejmě své chyby, ale nenechme se mýlit. Špidla musí padnout především proto, že je překážkou jak pro KSČM, tak pro klientelskou koalici (včetně zemanovců), která zvolila prezidentem Václava Klause.
Pro ODS je navíc samozřejmě velmi lákavá představa politicky otloukané menšinové vlády ČSSD, která definitivně učiní z KSČM hlavního politického rivala ODS v příštích volbách, proti kterému bude ODS po právu mobilizovat. To, že ODS prosazuje, aby k takové situaci došlo, jí—nahlíženo z politicko-strategických hledisek—samozřejmě nikdo nemůže zazlívat.
Netrpělivost s vládou, které se ne vše daří a která prohrává důležitá klání, je pochopitelná. Tato netrpělivost ovšem může připravit půdu pro věci mnohem horší: návrat Zemana a jeho šloufovské družiny zpět do hlavního proudu politiky, rozvrat proevpropských politických sil, posílení KSČM.
Ano, sociální demokracie by si své problémy vyřešila nejlépe v opozici.
Bohužel do opozice nebude ještě dva roky odeslána. Pak je otázkou, zda je lepším „řešením“ draze vykoupený smír se zemanovskými pohrobky v rámci slabé menšinové vlády ČSSD (která stejně prohraje příští volby), nebo Špidlova vláda, která má parlamentní většinu (a může tudíž ještě leccos prosadit) a nemusí spoléhat na KSČM.
25. 6. 2004