Po pádu vlády Vladimíra Špidly se diskutuje o několika variantách dalšího vývoje, ale většina z nich je buď politicky slabá nebo nereálná. Vůbec nejméně reálné se v tomto okamžiku jeví předčasné volby, protože podle platné ústavy je téměř nemožné je vyvolat a ke změně ústavy neexistuje politická vůle. Pokud už by se nakrásně na takové změně shodly strany v Poslanecké sněmovně, velmi pravděpodobně by takovou účelovou změnu stejně zablokoval Senát.
Většinové vlády—po pádu té dosavadní—jsou teoreticky možné vlastně jen dvě: ČSSD s občanskými demokraty nebo ČSSD s komunisty. Je ovšem jasné, že ani jedna nemá reálnou šanci vzniknout. Koalice ČSSD a KSČM by zničila sociální demokraty. ODS zase nemá žádný důvod začít spoluvládnout s vnitřně rozvrácenou ČSSD, když si může jen počkat na volby. Jakákoliv „duhová“ koalice, v jejíž vládě by byli přímo zastoupeni politici všech demokratických stran, je též vysoce nepravděpodobná.
Všechny menšinové vlády—ať už vedené sociální demokracií nebo nějakou jinou stranou—jsou řešeními slabými a nestabilními. Budou jen vládami udržovacími, které jsou špatné pro budoucnost země. Menšinová vláda by byla nejenom ještě méně akceschopná, než byla vláda Špidlova, ale ještě byla by vítaným fackovacím panákem pro ostatní strany, které by bezpracně sbíraly politické body.
Jestliže ale není možné vytvořit stabilní pro-akční vládu, ani vypsat předčasné volby, bylo by na místě uvažovat o vládě expertů, kterou by podpořily všechny demokratické politické strany. ODS by se takové vládě možná nebránila, kdyby to byl model podobný vládě Tošovského—tedy dočasné vládě vedoucí zemi k předčasným volbám.
Jenomže nebude-li k předčasným volbám dostatek vůle, pak by vláda expertů mohla být elegantním řešením až do roku 2006. Umožnila by to, co se zdá v případech všech možných menšinových vlád nemožné. Tedy přijetí některých nepopulárních kroků, na kterých by se shodly politické strany, ale za které žádná nechce nést před voliči sama odpovědnost.
Politické strany by se samozřejmě mohly teoreticky shodnout na důležitých reformách i v případě existence vlády čistě politické, jenomže hlavní politickou odpovědnost za nepopulární kroky by pak, tak jako tak, nesla strana, která zrovna vládne.
Vláda nepolitických expertů—nebo v prvorepublikovém žargonu, vláda úřednická—je sice řešením nestandardním, ale může být v situaci, kdy jsou všechna „standardní“ řešení bezvýchodná, přijatelná. Navíc by nemusela být žádnou katastrofou pro politické strany.
Ty se do nepopulárních reforem samy nijak nehrnou a nepohrnou, ačkoliv je Česká republika nutně potřebuje. Pro ČSSD a pro US by navíc dvouletá vláda expertů mohla být příležitostí se vnitřně zkonsolidovat a postavit na nohy. Pro lidovce, s jejich stabilní voličskou základnou, zase nepředstavuje žádné politické nebezpečí.
ODS by si také vyřešila potenciální problém. Se současnými voličskými preferencemi sice nejspíše vyhraje příští volby, ale její popularita začne rychle klesat, pokud skutečně bude—tak, jak slibuje–uskutečňovat radikální, potenciálně nepopulární reformy. Schovat se za vládu expertů, která většinu nepopulárních kroků udělá ještě před příštími volbami, nemusí být špatné řešení..
Jde i o to, že nejdůležitější reformy—další zeštíhlení veřejných financí nebo penzijní reforma—tak jako tak budou vyžadovat široký politický konsensus, pokud mají být dlouhodobě životaschopné. Zavedení takových kroků ovšem nakonec stejně politicky „odnese“ ta strana, která stojí v čele vlády.
Lidové noviny – 28. 6. 2004